Zdravím všechny v tomto deštivém čase a nabízím alternativu na úterní večer.
8. 6. v 19.30 v posluchárně C VŠE v Praze na Žižkově budeme v rámci cestovatelských besed Ladislava Tajovského povídat o Argentině a Bolívii.
Pokud byste chtěli vidět fotek míň, ale zblízka, v klidu a se sklenkou vína v ruce, tak do poloviny června máte možnost ve vinárně U Žasu a kvasu na Žižkově (viz starší pozvánky).
Budeme se na Vás moc těšit.
čtvrtek 3. června 2010
sobota 1. května 2010
Pozvánka na promítání II
Srdečně Vás zveme na další promítání, tentokrát v komorním prostoru vinárny U Žasu a Kvasu v Praze na Žižkově. Tamtéž bude do poloviny června probíhat i výstava našich fotek. Tešíme se na Vás!
středa 21. dubna 2010
fotky trochu jinak
Na http://foto.solvayovylomy.cz/ jsme umístili fotky trošku jiného než běžného druhu. Ti, co nás trochu znají, asi tuší, že se nejedná ani o akty, ani o kytičky či zvířátka, ale je tam plno lokomotiv, vozíků, dolů, průmyslu a tak... Veselé pokoukání a ZDAŘ BŮH!
úterý 13. dubna 2010
Pozvánka na promítání
Srdečně zveme na promítací večer všechny, kdo by chtěli vidět nějaké další fotky a poslechnout si povídání o Argentině a Bolívii.
sobota 27. března 2010
Konečně doma
Už sedím opět u svého počítače s normální klávesnicí (předem se omlouvám za případné problémy se z a y) a můžu s klidem napsat, že výlet se vydařil. Kromě menších problémů s fotoaparáty. Všechny lety proběhly v pořádku, i když to cestování bylo trochu dlouhé. I celý výlet byl asi delší, než by možná měl být, poslední zážitky si pak neužíváte tolik, jak byste chtěli. Ale i na Iguazu bylo krásně, ruiny jezuitských misií v provincii Misiones jsme si taky užili a rozloučení s Argentinou v den státního svátku (tedy celé město bylo jedna velká demonstrace), kdy jsme k obědu i večeři měli stejk ze svíčkové, bylo také velice milé a moc dobré.
Teprve s odstupem budeme schopni celý výlet vstřebat a zhodnotit s fotkami a videi, ale už teď bychom vás rádi pozvali na jejich promítání, které se uskuteční asi někdy koncem dubna. Konkrétnější informace se objeví společně s nějakými dalšími aktualizacemi (jako třeba další fotky) zde.
Děkujeme všem pravidelným i nepravidelným čtenářům za přízeň (a za komentáře, kdo měl odvahu :-)) a přejeme vám, abyste i v hektických dnech nadcházejícího období našli čas na tranquilo a odpočali si tak, jako my v kouzelné moderní Argentině a pestrobarevné tradiční Bolívii.
Teď už se věnujeme každý své práci
Teprve s odstupem budeme schopni celý výlet vstřebat a zhodnotit s fotkami a videi, ale už teď bychom vás rádi pozvali na jejich promítání, které se uskuteční asi někdy koncem dubna. Konkrétnější informace se objeví společně s nějakými dalšími aktualizacemi (jako třeba další fotky) zde.
Děkujeme všem pravidelným i nepravidelným čtenářům za přízeň (a za komentáře, kdo měl odvahu :-)) a přejeme vám, abyste i v hektických dnech nadcházejícího období našli čas na tranquilo a odpočali si tak, jako my v kouzelné moderní Argentině a pestrobarevné tradiční Bolívii.
Teď už se věnujeme každý své práci
čtvrtek 25. března 2010
Kruh se uzavrel
Uz se stalo a nas vylet se pomalu, ale jiste ukoncuje. Uz jsme zpatky v Buenos Aires a pisu ze stejneho pocitace jako pred sesti tydny. Ted ale mame pred sebou uz jen par ukolu - dojist snidani, prebalit batohy, odebrat se na letiste a pak se nechame uz jen unaset na vlnach aerolinek TAM a CSA. Do Prahy bychom meli priletet v patek pred 9. vecerni. Tak nam prosim jen drzte palce, at vse proleti hladce.
pondělí 22. března 2010
Dalsi konec sveta - Iguazu
Konec sveta v Ushuaie nas, jak uz vite, prilis neuspokojil (pouze konec sveta, Ushuaia nas naopak okouzlila). Cataratas Iguazu - to je to prave misto! Krasnych pet tisic kilometru od Ohnove zeme lezi vstup do pekla. Je to Dabluv chrtán (skoda, ze zde nelze vypsat celou diakritiku, vypada to hroziveji), Garganta del Diablo. Vodopad lezi na rece Iguazu, ktera je pritokem reky Paraná. Jako i jine velke vodopady jsou i tyto hranicni, deli se o ne Argentina s Brazilii. Protoze kazdy stat pochopitelne tvrdi, ze jeho strana je lepsi, zvolili jsme argentinskou stranu jako prvni. Nasi kamaradi z hostelu tam zrovna odjizdeli autem, tak jsme se jako spravny socky pridali. Pocasi nam vyslovene pralo, mirne mrholilo a obloha byla lakave jednolite sediva. Po kratsi prochazce pralesem, kde na nas shlizeli pavouci, ze kterych by spravny autor hororu mel nepochybnou radost, jsme se vyloupli na vyhlidce, odkud to vsechno bylo videt. No dobra, vsechno rozhodne ne, malinkata cast, ale i tak to bylo neco monstrozniho. 82 metru je uz vyska, ktera stoji za to. Voda tu ale pada ne jednim proudem, ale alespon tisici proudy do nekolika stran a tvori takove dve podkovy. Zkratka dostava vyznamu sveho jmena I = voda, GUAZU = velka (z jazyka puvodnich obyvatel, kmene Guaraní). Na argentinske strane je co delat. Muzete se prochazet po trasach, kde jsou videt mensi i vetsi vodopady, na lodce nad vodopady poznavat misni faunu a floru a nebo se za krasnych pet set korun nechat osprchovat tropickou vodou. I na Niagare jezdi takova lodka, jmenuje se Maid of the Mist. Tahle by se mohla jmenovat Maid of the Downpours. Doveze vas totiz primo pod vodopad, ze na vas nezustane centimetr ctverecni sucheho. Uchvatny zazitek, nechat si za penize strikat vodu do oci, ze je nemuzete otevrit, pak to na vas zacne padat shora a pak to zas chlista ze strany. Proste bomba.
Pak nam vysvitlo slunicko, tak jsme i uschli. Jenze s vyhledem do dablova chrtanu zase zmoknete, tak je to jedno :-). Jeste jedna vec je pro tohle misto specificka - motyli. Jsou jich tu tisice, spis miliony. Litaji vsude, obletuji vas, doprovazi vas na ceste treba deset minut, sednou si na vasi ruku, nohu, botu, na batoh ci fotak a setri chvili kridla. Mensi zluta, velka zluta s cernou mrizkou, cerna s oranzovymi flicky, mala bila s cernou mrizkou, fialova, modra, bila a jaka jeste si dokazete predstavit.
Druhy den prselo, tak jsme se na brazilskou stranu vykaslali a vydali se dal, co taky cekat od obdobi destu. Jedno pozitivum to vecne mokro ma. Zrajou avokada.
Pak nam vysvitlo slunicko, tak jsme i uschli. Jenze s vyhledem do dablova chrtanu zase zmoknete, tak je to jedno :-). Jeste jedna vec je pro tohle misto specificka - motyli. Jsou jich tu tisice, spis miliony. Litaji vsude, obletuji vas, doprovazi vas na ceste treba deset minut, sednou si na vasi ruku, nohu, botu, na batoh ci fotak a setri chvili kridla. Mensi zluta, velka zluta s cernou mrizkou, cerna s oranzovymi flicky, mala bila s cernou mrizkou, fialova, modra, bila a jaka jeste si dokazete predstavit.
Druhy den prselo, tak jsme se na brazilskou stranu vykaslali a vydali se dal, co taky cekat od obdobi destu. Jedno pozitivum to vecne mokro ma. Zrajou avokada.
sobota 20. března 2010
Tajemne jezero Titicaca
Jezero Titicaca je fascinujici. Obri vodni plocha, ktera vzbuzuje respekt, i kdyz se stahnou mracna, i kdyz se nad ni vznasi jen par simpsonovskych beranku. Tady se totiz podle legend mistnich puvodnich indianu Quechuu a Aymaru zrodilo Slunce (na Isla del Sol) a Mesic (na Isla de la Luna) a dalsi dulezite elementy zdejsiho animistickeho kultu, ktery se dnes tak zajimave misi s krestanstvim.
Na Isla del Sol jsme stravili dva dny. Je to magicke misto opredene legendami a posete inckymi ruinami, o jejichz vyznamu se mnoho nevi. Muzete ho projit od severu na jih za par hodin (chuze v techto nadmorskych vyskach vsak vyzaduje vetsi namahu), cestou dokonce pokorite nekolik ctyrtisicovek (s maximalnim prevysenim par set metru). Muzete tady meditovat ve zbytcich zdi inckeho palace, jen tak si uzivat vcelku prijemnou prirodou, klabosit s mistnaky, jejichz domecky s oranzovymi strechami jsou roztrousene po kopcich, nebo se zkuste smocit v nejvyse polozenem jezere sveta (tento fakt je pouze soucasti reklamy v ramci turistickeho ruchu, neni to pravda) a dostante malem infarkt z tech par stupnu, ktere ma voda.
Je vcelku logicke, ze prave tady, pres 6000 km od konce sveta, na miste sveta pocatku jsme stocili svuj kurs zpet na jih a zaciname se vracet. Pres Copacabanu, turisticke centrum jezera Titicaca na jeho brehu, ale moc prijemne mesto s prekrasnou renesancni katedralou obklopene kopci s nadhernym vyhledem na jezero, pres La Paz se svymi nekonecnymi poulicnimi trhy a nejvyse polozenym mezinarodnim letistem, odkud jsme sklesali do tropickeho Puerto Iguazu, kde se chystame obdivovat jedny z nejvetsich vodopadu sveta.
Na Isla del Sol jsme stravili dva dny. Je to magicke misto opredene legendami a posete inckymi ruinami, o jejichz vyznamu se mnoho nevi. Muzete ho projit od severu na jih za par hodin (chuze v techto nadmorskych vyskach vsak vyzaduje vetsi namahu), cestou dokonce pokorite nekolik ctyrtisicovek (s maximalnim prevysenim par set metru). Muzete tady meditovat ve zbytcich zdi inckeho palace, jen tak si uzivat vcelku prijemnou prirodou, klabosit s mistnaky, jejichz domecky s oranzovymi strechami jsou roztrousene po kopcich, nebo se zkuste smocit v nejvyse polozenem jezere sveta (tento fakt je pouze soucasti reklamy v ramci turistickeho ruchu, neni to pravda) a dostante malem infarkt z tech par stupnu, ktere ma voda.
Je vcelku logicke, ze prave tady, pres 6000 km od konce sveta, na miste sveta pocatku jsme stocili svuj kurs zpet na jih a zaciname se vracet. Pres Copacabanu, turisticke centrum jezera Titicaca na jeho brehu, ale moc prijemne mesto s prekrasnou renesancni katedralou obklopene kopci s nadhernym vyhledem na jezero, pres La Paz se svymi nekonecnymi poulicnimi trhy a nejvyse polozenym mezinarodnim letistem, odkud jsme sklesali do tropickeho Puerto Iguazu, kde se chystame obdivovat jedny z nejvetsich vodopadu sveta.
pátek 19. března 2010
o fotografovani v Bolivii
Fotografovani v Bolivii je podivne. Mistni obyvatele si mysleji, ze jim kradete dusi, kdyz je fotite. Nekteri pred objektivem utikaji, jini se mraci a treba to i okomentuji. Jini to resi vpravde salamounsky, fotak si od vas rovnou vypujci...
pondělí 15. března 2010
z La Pazu
Prave jsme navstivili mistni comedor. Byl to velice silny zazitek, tak se o nej s vami musime podelit. Nejprve je vsak treba rict, co tomu predchazelo. Sli jsme totiz probrouzdat mistni trhy. Videli jsme veci nevidane a citili veci necichatelne. Obzvlast luxusni byl trh masny a rybny. S tim, ze musime ochutnat jidlo s nazvem trucha, ktere nam bylo doporuceno, jsme zapadli do prvniho otevrene jidelny uz v 11. Dulezite jsou dve informace, ktere jsme pri obednavani jidla nevedeli: trucha je ryba a je typicka pro jezero Titicaca, kam se chystame ocestovat dnes odpoledne. Tudiz smazena ryba, kterou jsme dostali na talir, mozna jeste pred chvili lezela na jednom z mnoha pultiku nedalekeho trhu spolecne s ancovickami, kterymi byla na taliri posypana. Copak ryba, ta se jist dala, to uznal i Ivos jakozto rybi odbornik. Na ancovicky jsem si troufla jen ja a urcite to taky nebylo to, co smrdelo po celem lokalu. To, co pachlo stejne jako kanaly na trhu, byla priloha. V nasem pripade to byla spise podloha. Ryba lezela na vrstve choclo (kukurice - ale takove velke, bile, hnusne, rozvarene kousky) a na necem, cehoz jmeno ani vedet nechci a co vypada jako stara varena brambora, ktera se nejakym omylem pripletla do odpadku, kde hodnou dobu nasavala vsechna nejhorsi aromata, a pak ji nekdo nahodou nasel a jako lahudku zacal servirovat v Bolivii jako prilohu.
Asi uz chapete, proc se uz tesime zpatky do Argentiny na poradny bife...
Asi uz chapete, proc se uz tesime zpatky do Argentiny na poradny bife...
čtvrtek 11. března 2010
Ohlednuti > Quebrada de Humahuaca
Navstevu tohole konce sveta, druheho konce Argentiny pet tisic kilometru vzdaleneho od pocatku naseho putovani, jsme vybrali proto, abychom si postupne zvykali na nadmorskou vysku. Od Ohnove zeme je tahle krajina vzdalena nejen kilometry. Zasnezene vrcholky kopcu vystridaly barevne skaly. Ale jak barevne! Tyhle kopce a hory hyri barvami od smetanove bile pres bezovou a okrovou k syte oranzove, kterou zase strida olivove az smaragdove zelena, temne fialova i staroruzova, a pak vas do oci zasahne purpurove ruda. Misty jsou to jen barevne fleky, nekde se priroda inspirovala pruhy na argentinske vlajce.
Skaly maji i zajimave tvary - chvilemi jako miniatura Gran Canyonu ci hlavicek z Velikonocniho ostrova. A hele, neni tohle Uluru? Na skalach muzete nadherne pozorovat, jak si tu Pan Buh hral pri vytvareni zemskeho povrchu, akorat tady jsou vrstvy hornin nadherne odhaleny. Rude kopce z jilu pak mivaji pitoreskni tvary, ktere muzou vypadat jako socialisticka socha delnika, z druhe strany pak vidite zenu objimajici dve deti a vedle lezi jejich otec padly v boji. Jiny druh skal jsou fialy gotickych katedral a u jinych mate pocit, ze je snad vytvoril Gaudi. Jedna skala zas jiste byla predlohou pro tvurce umele grotty ve Valdstejnske zahrade - i s temi priserkami.
Pri stvoreni sveta byla teto krajine prisouzena sussi povaha, takze hory tvorene prevazne barevnym jilem nebo jilem s kaminky se v desti rozpousteji. Jil steka do rek a do vesnic, kaminky a kameny se sypou do udoli. Kdyz prochazite nekterymi misty, pripadate si jak ve sterkovne.
Krajina urcila i raz mistnich vesnic. Domy, pokud nejsou z veprovic, jsou fialovo-ruzovo-zeleno-bezove, i ulice a kandelabry tvori sutry techto barev. Omitku pak obyvatele domu berou tez z prirody - staci trocha rudeho nebo bileho jilu.
Quebrada je souteska. Kdyz ji projizdite, jste barevnymi skalami obklopeni. Zbytek krajiny tvori zase pampa obrostla kaktusy, kde se misty pasou lamy (jejich maso je mistni specialitou, vrele doporucujeme) a konecne udolim proteka reka, jiz lemuje silnice a - hadejte co. Az do devadesatych let spojovala mesta a vesnice v udoli uzkokolejka.
I obyvatele techto koncin jsou barevnejsi. Hali se do pestrobarevnych dek, ktere zaroven prodavaji, na hlave klobouky vsech barev Quebrady de Humahuaca, z techto latek take prodavaji i veskere jine mozne vyrobky. Mistnaci jsou vetsinou potomky mnoha puvodnich indianskych kmenu, ale jsou spise zamysleni a moc se neusmivaji, jak jsme cekali. Ted s odstupem casu, co jsme v Bolivii, mi pripada tento kraj jako mix mezi Bolivii a Argentinou. Naucite se tu zvyknout si na to, ze se po par metrech chuze do kopce zadychate, ze tu prazi slunce, az vas rozpali do ruda, ale s jeho zapadem vse vychladne a musite se zabalit do dek (nejlepe do pestrobarevnych) nebo aspon nasadit capku z lamy.
Quebrada de Humahuhuaca rozhodne stoji za videni, jsou tu malebne vesnicky s kouzelnymi kostely, obzvlast romanticka je samotna Humahuaca, na jejiz ulicich osvetlenych lucernami si pripadate jako v Praze davnych dob. A nad domy se tyci pestrobarevne skaly. Uzasny kout sveta, ktery laka nejen turisty, ale i bohemy a umelce, aby tu nasli klid...
Vsudypritomne kaktusy - z jejich dreva se tu vyrabi vsecko, od krabicek po strop kostela.
Kdyz pak prejedete do Bolivie a projizdite Andy, zjistite, ze krajina je tu podobne carokrasna.
Nad domky vesnice Purmamamarky se tyci sedmibarevna skalaa nad ni zase dalsi skala...
Je tu vedro na padnuti, tak jsem si musela poridit mistni klobouk, jake me to stalo premahani :-)
Jeden z mnoha psiku. Z tohohle kraje pochazi i Blake, jak jsme zjistili.
Skaly maji i zajimave tvary - chvilemi jako miniatura Gran Canyonu ci hlavicek z Velikonocniho ostrova. A hele, neni tohle Uluru? Na skalach muzete nadherne pozorovat, jak si tu Pan Buh hral pri vytvareni zemskeho povrchu, akorat tady jsou vrstvy hornin nadherne odhaleny. Rude kopce z jilu pak mivaji pitoreskni tvary, ktere muzou vypadat jako socialisticka socha delnika, z druhe strany pak vidite zenu objimajici dve deti a vedle lezi jejich otec padly v boji. Jiny druh skal jsou fialy gotickych katedral a u jinych mate pocit, ze je snad vytvoril Gaudi. Jedna skala zas jiste byla predlohou pro tvurce umele grotty ve Valdstejnske zahrade - i s temi priserkami.
Pri stvoreni sveta byla teto krajine prisouzena sussi povaha, takze hory tvorene prevazne barevnym jilem nebo jilem s kaminky se v desti rozpousteji. Jil steka do rek a do vesnic, kaminky a kameny se sypou do udoli. Kdyz prochazite nekterymi misty, pripadate si jak ve sterkovne.
Krajina urcila i raz mistnich vesnic. Domy, pokud nejsou z veprovic, jsou fialovo-ruzovo-zeleno-bezove, i ulice a kandelabry tvori sutry techto barev. Omitku pak obyvatele domu berou tez z prirody - staci trocha rudeho nebo bileho jilu.
Quebrada je souteska. Kdyz ji projizdite, jste barevnymi skalami obklopeni. Zbytek krajiny tvori zase pampa obrostla kaktusy, kde se misty pasou lamy (jejich maso je mistni specialitou, vrele doporucujeme) a konecne udolim proteka reka, jiz lemuje silnice a - hadejte co. Az do devadesatych let spojovala mesta a vesnice v udoli uzkokolejka.
I obyvatele techto koncin jsou barevnejsi. Hali se do pestrobarevnych dek, ktere zaroven prodavaji, na hlave klobouky vsech barev Quebrady de Humahuaca, z techto latek take prodavaji i veskere jine mozne vyrobky. Mistnaci jsou vetsinou potomky mnoha puvodnich indianskych kmenu, ale jsou spise zamysleni a moc se neusmivaji, jak jsme cekali. Ted s odstupem casu, co jsme v Bolivii, mi pripada tento kraj jako mix mezi Bolivii a Argentinou. Naucite se tu zvyknout si na to, ze se po par metrech chuze do kopce zadychate, ze tu prazi slunce, az vas rozpali do ruda, ale s jeho zapadem vse vychladne a musite se zabalit do dek (nejlepe do pestrobarevnych) nebo aspon nasadit capku z lamy.
Quebrada de Humahuhuaca rozhodne stoji za videni, jsou tu malebne vesnicky s kouzelnymi kostely, obzvlast romanticka je samotna Humahuaca, na jejiz ulicich osvetlenych lucernami si pripadate jako v Praze davnych dob. A nad domy se tyci pestrobarevne skaly. Uzasny kout sveta, ktery laka nejen turisty, ale i bohemy a umelce, aby tu nasli klid...
Vsudypritomne kaktusy - z jejich dreva se tu vyrabi vsecko, od krabicek po strop kostela.
Kdyz pak prejedete do Bolivie a projizdite Andy, zjistite, ze krajina je tu podobne carokrasna.
Nad domky vesnice Purmamamarky se tyci sedmibarevna skalaa nad ni zase dalsi skala...
Je tu vedro na padnuti, tak jsem si musela poridit mistni klobouk, jake me to stalo premahani :-)
Jeden z mnoha psiku. Z tohohle kraje pochazi i Blake, jak jsme zjistili.
pondělí 8. března 2010
z Uyuni
Jen kratce a strucne: do Bolivie jsme prekrocili v poradku a na hranicich jsme potkali nekolik nam podobnych cestovatelu, kteri tez chteli nejprve cestovat do Uyuni na jeden z divu sveta, solnou poust Salar de Uyuni. Nicmene v hranicnim meste nas chytla stavka dopravaku (ten stejny den, co ji dopravaci v praze odvolali), tak jsme se mohli presunout akorat do Potosi. Tam jsme jiz jako organizovana deviticlenna skupina (5 studentu z Buenos Aires, dva Spanele a my) absolvovali prohlidku dolu, ktery nepretrzite funguje pres 450 let, a prohlidku mistni uchvatne mincovny z 18. stoleti. Presun sem trval 6 hodin a vyhled z autobusu bych vam prala zazit, nadherne barevne hory, kolem malych ricek se pasou tisice lam a krome (vetsinou prasne) silnice a na ni par aut a autobusu jen priroda a tu a tam ruiny starych osad.
Ted jsme v silne turistickem Uyuni a za chvili vyrazime na okruh jihozapadni Bolivii minimalne na tri dny, ktery povede pres slavny Salar a kolem mnoha krasnych lagun a dalsich mistnich prirodnich divu. Jestli se nam podari zdolat jeden mistni vulkan, to se jeste uvidi...
Ted jsme v silne turistickem Uyuni a za chvili vyrazime na okruh jihozapadni Bolivii minimalne na tri dny, ktery povede pres slavny Salar a kolem mnoha krasnych lagun a dalsich mistnich prirodnich divu. Jestli se nam podari zdolat jeden mistni vulkan, to se jeste uvidi...
sobota 6. března 2010
Blake
Je polocas naseho vyletu a pozornejsi ctenari si jiste kaldou otazku, jak se nam styska po Blakeovi (cti: blejkovi), cili nasem psovi. Nuze tedy, s pravdou se musi ven. Jiste chapete, ze bychom ho nemohli nechat tak dlouho samotneho doma a ze nam by se styskalo. Proto, neradi to priznavame, jsme si ho vzali s sebou.
Ptate se jak je to mozne?
Proste je. Sice jsme se trochu bali, ze se mu nebude libit byt zavreny v batohu po mnoho hodin v letadle, ale je to prece nejlepsi pes na svete, tak to samozrejme prezil bez problemu. Je to totiz superpes!
Nastal cas ho poradne vyvencit, obzvlast kolem mestecka Tilcary se mu libilo, je tam stara indianska pevnost obrostla kaktusy - tem se ale umel bez problemu vyhnout, dokonce kolem nich skakal, jako by mezi nimi vyrostl.
Neverite? Tady je dukaz:
Ptate se jak je to mozne?
Proste je. Sice jsme se trochu bali, ze se mu nebude libit byt zavreny v batohu po mnoho hodin v letadle, ale je to prece nejlepsi pes na svete, tak to samozrejme prezil bez problemu. Je to totiz superpes!
Nastal cas ho poradne vyvencit, obzvlast kolem mestecka Tilcary se mu libilo, je tam stara indianska pevnost obrostla kaktusy - tem se ale umel bez problemu vyhnout, dokonce kolem nich skakal, jako by mezi nimi vyrostl.
Neverite? Tady je dukaz:
pondělí 1. března 2010
Sladky vylet
Dnesni den jsem venoval odpocinku od Misy. Odskocil jsem si asi 50 kilometru od mesta San Salvador de Jujuy do mesta San Pedro. Za timto mesteckem se nachazi, jake to velke prekvapeni, cukrovar! jupi, hura, jasejte se mnou:)
Kupodivu me i pustili dovnitr a mohl jsem si ho v klidu projit. No jako v Indonesii to nebylo, ale prima to bylo rozhodne. Jenom bych kdyztak poprosil, pokud nekdo znate postup vyroby trtinoveho cukru, tak bych nekdy poprosil o vysvetleni. Slysel jsem to bezpocetnekrat v indonestine, parkrat v anglictine, dneska i ve spanelstine, ale furt z toho nejsem moudrej.
Ale pryc od technickych detailu, vzhledem k tomu, ze jsem musel cekat, nez se v cukrovaru vysiestujou (ci jak jinak tu predlouhou poledni pauzu nazvat), zasel jsem si do nedaleke jidelny.
COMEDOR LA OBRERA
Slovnik rika:
comedor = hltavy, jidelna, jidelni vuz, menza
la obrera = delnice, pracujici, pracovnice, vcela delnice
Nebyla to ani hltava vcela, ani pracujici jidelni vuz. Byla to prvni nefalsovana jidelna, kterou jsem mel cas tady navstivit. A stalo to za to.
Cekal jsem, ze bude obsluhovat nejaka delnice, ale popravde prisel pan, ktery delnici rozhodne nebyl. Z jeho ust mezi poslednimi tremi zuby se vyrinulo poledni menu. Predstavte si cizince, kdyby prisel u nas do hospody a vrchni na nej vybalil menu v podobe: dalmatsky cufty, svickova, volsky voko, buchticky se sodo, vejpecky a ptacek. Nevite vubec nic. Tak jsem si vyslechnul cely program a dal si milanesu, coz je v podstate obycejny hovezi rizek. K tomu cervezu, cili pivo. Po deseti sekundach priletel litr cerne dvanactky, coz v tech necelych triceti stupnich je naprosto idealni napoj... na rychlou kocovinu:) Inu, dal jsem si par loku zlataveho moku (tedy hodne tmavezlataveho) a pozoroval deni v lokalu.
U vycepu (nenapada me lepsi slovo pro ten stul oddelujici jidelnu od kuchyne) postavala krasna divka, vedle me sedel pan se sepranym trickem neurcite barvy, na kterem bylo trochu textu a velky napis 2000. Evidentne melo lepsi casy uz za sebou. Prede me se uvelebil pan v monterkach, na kterych byl napis, ktery jsem si volne prelozil jako Sladky Otik. Kdyz si mladik, co sedel na druhe strane jidelny, objednal svetle pivo, musela divenka, asi domaci potomek, vybehnout do obchodu s prazdnou lahvi a prinest plnou. V obracenem koutu jidelny televize nechala predvadet plamenny projev plny gest a emoci, ktery ovsem sledoval pouze pan pod televizi v rudem tricku. Psi se potulovali po ulici a podvedome vedeli, ze dal nesmeji, ackoliv jidla bylo uvnitr mnoho a jejich hlad veliky. Jediny psik, co behal uvnitr, bylo domaci stene. Proste naprosta pohoda a odpoledni idylka.
Najdnou se po schodech do jidelny, ktere vypadaly jak do opery, pripotacel obejda. Proti svetlu vypadala jeho chuze jako parodie loutkohry, ovsem bez provazku. V prvni chvili jsem se domnival, ze je snad opily, ale na to byly jeho pohyby prilis koordinovane. Prisel ke krasne divce, objal ji a dal ji pusu (coz je bezny zpusob zdraveni, mrzi me, ze jsem ji nestihnul pozdravit...), pote chvili koukal do kuchyne, potacel se po schodech a ruzne obejdoval. Nakonec ukradl z vycepu sklenku, docel k panovi 2000, ktery mel pred sebou litr a pul cocacoly, nastavil sklenicku a cekal. Pan 2000 se bez mrknuti oka podelil s obejdou, obejda se odsinul o dum dal a zivot sel dal. Tady proste vsechno tak nejak plyne...
...a hlavne tranquilo...
Kupodivu me i pustili dovnitr a mohl jsem si ho v klidu projit. No jako v Indonesii to nebylo, ale prima to bylo rozhodne. Jenom bych kdyztak poprosil, pokud nekdo znate postup vyroby trtinoveho cukru, tak bych nekdy poprosil o vysvetleni. Slysel jsem to bezpocetnekrat v indonestine, parkrat v anglictine, dneska i ve spanelstine, ale furt z toho nejsem moudrej.
Ale pryc od technickych detailu, vzhledem k tomu, ze jsem musel cekat, nez se v cukrovaru vysiestujou (ci jak jinak tu predlouhou poledni pauzu nazvat), zasel jsem si do nedaleke jidelny.
COMEDOR LA OBRERA
Slovnik rika:
comedor = hltavy, jidelna, jidelni vuz, menza
la obrera = delnice, pracujici, pracovnice, vcela delnice
Nebyla to ani hltava vcela, ani pracujici jidelni vuz. Byla to prvni nefalsovana jidelna, kterou jsem mel cas tady navstivit. A stalo to za to.
Cekal jsem, ze bude obsluhovat nejaka delnice, ale popravde prisel pan, ktery delnici rozhodne nebyl. Z jeho ust mezi poslednimi tremi zuby se vyrinulo poledni menu. Predstavte si cizince, kdyby prisel u nas do hospody a vrchni na nej vybalil menu v podobe: dalmatsky cufty, svickova, volsky voko, buchticky se sodo, vejpecky a ptacek. Nevite vubec nic. Tak jsem si vyslechnul cely program a dal si milanesu, coz je v podstate obycejny hovezi rizek. K tomu cervezu, cili pivo. Po deseti sekundach priletel litr cerne dvanactky, coz v tech necelych triceti stupnich je naprosto idealni napoj... na rychlou kocovinu:) Inu, dal jsem si par loku zlataveho moku (tedy hodne tmavezlataveho) a pozoroval deni v lokalu.
U vycepu (nenapada me lepsi slovo pro ten stul oddelujici jidelnu od kuchyne) postavala krasna divka, vedle me sedel pan se sepranym trickem neurcite barvy, na kterem bylo trochu textu a velky napis 2000. Evidentne melo lepsi casy uz za sebou. Prede me se uvelebil pan v monterkach, na kterych byl napis, ktery jsem si volne prelozil jako Sladky Otik. Kdyz si mladik, co sedel na druhe strane jidelny, objednal svetle pivo, musela divenka, asi domaci potomek, vybehnout do obchodu s prazdnou lahvi a prinest plnou. V obracenem koutu jidelny televize nechala predvadet plamenny projev plny gest a emoci, ktery ovsem sledoval pouze pan pod televizi v rudem tricku. Psi se potulovali po ulici a podvedome vedeli, ze dal nesmeji, ackoliv jidla bylo uvnitr mnoho a jejich hlad veliky. Jediny psik, co behal uvnitr, bylo domaci stene. Proste naprosta pohoda a odpoledni idylka.
Najdnou se po schodech do jidelny, ktere vypadaly jak do opery, pripotacel obejda. Proti svetlu vypadala jeho chuze jako parodie loutkohry, ovsem bez provazku. V prvni chvili jsem se domnival, ze je snad opily, ale na to byly jeho pohyby prilis koordinovane. Prisel ke krasne divce, objal ji a dal ji pusu (coz je bezny zpusob zdraveni, mrzi me, ze jsem ji nestihnul pozdravit...), pote chvili koukal do kuchyne, potacel se po schodech a ruzne obejdoval. Nakonec ukradl z vycepu sklenku, docel k panovi 2000, ktery mel pred sebou litr a pul cocacoly, nastavil sklenicku a cekal. Pan 2000 se bez mrknuti oka podelil s obejdou, obejda se odsinul o dum dal a zivot sel dal. Tady proste vsechno tak nejak plyne...
...a hlavne tranquilo...
Male ohlednuti za Patagonii
Dnes tu zacal skolni rok, vsude zivo - deti v uniformach, lide - pribyva puvodnich obyvatel - jdouci do prace ci z prace i auta se potkavaji v ulicich, akorat ta auta na sebe troubi - a to je jediny znak nervozity, nijak se tu nepospicha. My pospichame (mame to v krvi) do Bolivie, a abychom si zvykli na nadmorskou vysku (budeme tam ve vice nez 3500 m), chceme se aklimatizovat a neni vhodnejsiho mista, nez je souteska Quebrada de Humahuaca se svymi pestrobarevnymi skalami, kde udoli lezi v prumeru ve 2500 m. n. m. Ted jsme ve meste jmenem Jujuy (tady se to necte chuchuj, nybrz huhuj - vesele jmeno i jeho obyvatele). Krajina je tu jina nez dole na jihu - a ja vam dluzim jeste par fotek.
Patagonie - to jsou ledovce, hory, poust. Meli jsme tu cest poznat trosku ty prvni dve slozky (tu treti pak z oken autobusu a letadel). Prosli jsme hory kolem El Chalténu a na dvoudenni trek jsme potrebovali dny ctyri, zkratka uzivali jsme si pobyt v prirode plnymi dousky. Tyhle hory, ktere jsou ocejchovany Unescem a lezi v narodnim parku Los Glacieres, skryvaji - nebo spise hrde ukazuji - poklad v podobe ZUBU, ostrym vrcholum, ktere prevysuji okolni krajinu az o dva tisice metru, a jak jdete, tak je vidite vic nebo min, schovavaji se za kopci a pak zase nenapadne vykouknou, krasa.
A takhle se cervena pri vychodu slunce Fitz Roy (3405 m. n. m.) a jeho souputnici:
Ze by nahoda?
Nikolivek. Exupery za sve letecke kariery lital casto pnad Patagonii a zdejsi krajina mu ucarovala, inspirovala ho k Nocnimu letu, ale i k nekterym ilustracim nesmrtelneho Maleho Prince. Ale ani tady se na nej nezapomnelo - ten treti nejvyssi vrchol se jmenuje Saint-Exupery.
Patagonie - to jsou ledovce, hory, poust. Meli jsme tu cest poznat trosku ty prvni dve slozky (tu treti pak z oken autobusu a letadel). Prosli jsme hory kolem El Chalténu a na dvoudenni trek jsme potrebovali dny ctyri, zkratka uzivali jsme si pobyt v prirode plnymi dousky. Tyhle hory, ktere jsou ocejchovany Unescem a lezi v narodnim parku Los Glacieres, skryvaji - nebo spise hrde ukazuji - poklad v podobe ZUBU, ostrym vrcholum, ktere prevysuji okolni krajinu az o dva tisice metru, a jak jdete, tak je vidite vic nebo min, schovavaji se za kopci a pak zase nenapadne vykouknou, krasa.
A takhle se cervena pri vychodu slunce Fitz Roy (3405 m. n. m.) a jeho souputnici:
Ze by nahoda?
Nikolivek. Exupery za sve letecke kariery lital casto pnad Patagonii a zdejsi krajina mu ucarovala, inspirovala ho k Nocnimu letu, ale i k nekterym ilustracim nesmrtelneho Maleho Prince. Ale ani tady se na nej nezapomnelo - ten treti nejvyssi vrchol se jmenuje Saint-Exupery.
neděle 28. února 2010
In Mendoza veritas
Na otazku, co delat v Mendoze, se v El Calafate dva mistnaci jen potouchle uchichtli patrne se vzpominkou na mladistve i dospelacke parby: Co asi, vino!
Mendoza jako jedna z argentinskych provncii je synonymem vina pro celou Argentinu, ale i ve svete. (Patagonska vina ale take nejsou spatna.) Vlajkovou lodi teto oblasti je odruda malbec, ale z vlastni zkusenosti vime, ze se tu dari i jinym odrudam.
Samotna metropole provincie Mendoza nema ani 115 tisic obyvatel, presto to tady zije jako ve velkomeste. Zije se tu v noci. Tak do 7 - 8 vecer jsou zavrene nektere obchody, restaurace teprve uklizeji a pripravji se na vecerni a nocni sichtu. Dopoledne jsou ulice a parky klidne, protoze vsichni vyspavaji. Kdyz prochazite ulicemi mesta kolem pulnoci, uvidite precpane zahradky (docela i levnych) restauraci, na travnicich v parku si hraji deti, mladistvi blbnou v ulicich a vsude je zivo a veselo. Mozna tento stav byl umocnen tim, ze deti maji prazdniny a zrovna zacinaly oslavy vinobrani - Fiesta de la Vendimia, ktere mistni obyvatele silne prozivaji. Nicmene je jasne, ze i kdyz zrovna nejste nocni tvor, Mendoza vas to nauci.
Mesto je jednim z nejstarsich v Argentine, zalozeno bylo v roce 1561, ale stare stavby tu nenajdete, niciva zemetresni, ktera tu nejsou vyjimkou, prezil pouze barokni kostel Panny Marie - o to vic je tu dnes uctivana.
Mendoza lezi v pousti. Vinice, kterych jsou plne okolni obce, jsou v rovine a podnebi je dosti suche a vyprahle (takze moje predstava argentinske Moravy se nekonala). Nicmene kdyz se vinohrad dukladne zavlazuje, plodi vina o vysoke cukernatosti (tu dava hroznum intenzivni slunecni zareni), naopak nocni chladek je obdaruje prijemnou kyselinku. Vinarstvi (vetsinou dost moderni) jsou samozrejme otevrena prohlidkam i s ochutnavkami, pricemz nejdostupnejsi je nedaleka obec Maipù. Mnohe pujcovny kol se muzou pretrhnout, aby vam poskytly kolo a vy jste mohli projet, kolik vinarstvi stihnete. Na tento vylet jsme se vydali a nakonec se tam libilo i Ivosovi (diky krasne industrialni budove vinarsvti), ale do vzdalenejsi destinace pobliz Aconcaguy jsme to nezvladli. Nevadi - priste. Nejlip ze vseho se totiz v Mendoze vyspava a zevluje (krome nocniho povidani s cestovateli v hostelu). Nakonec jsme se nedostali ani na megadegustaci prezentujici desitky vinarstvi, ktera probihala na jednom z hlavnich bulvaru. Zato atmosferu mesta zijiciho vinem a jeho oslavami jsme degustovali dukladne, coz byl zamer...
---------------------------
V autobuse z Mendozy smer sever sedi dva sluncem moudri muzi vyssiho veku - dlouho se nevideli, proto klabosi az pozde do noci, kdyz ostatni pasajeros uz spi (nebo se o to snazi). Jejich hovor zni trochu jako huhnani, trochu jako kdyz se bavi dva cernosi na predmesti New Yorku. Argentinska spanelstina totiz plyne hlavne v samohlaskach, ktere do sebe pohlcuji souhlasky, nebo je transformuji do podivnych hrtanovych zvuku, ktere jsou odprovazeny castym š a ž (tak se tady vyslovuje y). Zkratka symfonie pro moje usi, ktere se snazily zachytit alespon nektere zname vyrazy. To se mi spise nepodarilo, ale bylo jasne, o cem je rec. Dva stari pratele si povidali o nove mendozske miss vendimia, ktera byla predevcirem zvolena, aby zastupovala mesto v celostatni soutezi (ten vpravo se ji zastaval, zatimco pan sedici za mnou tvrdil, ze je to jen blba blondyna), pak ale plynule presel hovor na malbec - ze se letos paradne vydaril obzvlast vinarstvi Trapiche, jak mel tu moznost posoudit na megadegustaci pan sedici za mnou. Co pry ale rika tomu zemetreseni v Santiagu? No je to prusvih, jedno z nejsilnejsich zemetreseni vubec, vsak se mu v Mendoze chvela hladina cabernetu ve sklence, kdyz v noci rozpravel se sousedem nad dobrym kouskem stavnateho hoveziho. A kdyz uz jsme u toho jidla - uz jsi ochutnal tu stavnatou milanesu v La Aldea na Av. Aristides?
Mendoza jako jedna z argentinskych provncii je synonymem vina pro celou Argentinu, ale i ve svete. (Patagonska vina ale take nejsou spatna.) Vlajkovou lodi teto oblasti je odruda malbec, ale z vlastni zkusenosti vime, ze se tu dari i jinym odrudam.
Samotna metropole provincie Mendoza nema ani 115 tisic obyvatel, presto to tady zije jako ve velkomeste. Zije se tu v noci. Tak do 7 - 8 vecer jsou zavrene nektere obchody, restaurace teprve uklizeji a pripravji se na vecerni a nocni sichtu. Dopoledne jsou ulice a parky klidne, protoze vsichni vyspavaji. Kdyz prochazite ulicemi mesta kolem pulnoci, uvidite precpane zahradky (docela i levnych) restauraci, na travnicich v parku si hraji deti, mladistvi blbnou v ulicich a vsude je zivo a veselo. Mozna tento stav byl umocnen tim, ze deti maji prazdniny a zrovna zacinaly oslavy vinobrani - Fiesta de la Vendimia, ktere mistni obyvatele silne prozivaji. Nicmene je jasne, ze i kdyz zrovna nejste nocni tvor, Mendoza vas to nauci.
Mesto je jednim z nejstarsich v Argentine, zalozeno bylo v roce 1561, ale stare stavby tu nenajdete, niciva zemetresni, ktera tu nejsou vyjimkou, prezil pouze barokni kostel Panny Marie - o to vic je tu dnes uctivana.
Mendoza lezi v pousti. Vinice, kterych jsou plne okolni obce, jsou v rovine a podnebi je dosti suche a vyprahle (takze moje predstava argentinske Moravy se nekonala). Nicmene kdyz se vinohrad dukladne zavlazuje, plodi vina o vysoke cukernatosti (tu dava hroznum intenzivni slunecni zareni), naopak nocni chladek je obdaruje prijemnou kyselinku. Vinarstvi (vetsinou dost moderni) jsou samozrejme otevrena prohlidkam i s ochutnavkami, pricemz nejdostupnejsi je nedaleka obec Maipù. Mnohe pujcovny kol se muzou pretrhnout, aby vam poskytly kolo a vy jste mohli projet, kolik vinarstvi stihnete. Na tento vylet jsme se vydali a nakonec se tam libilo i Ivosovi (diky krasne industrialni budove vinarsvti), ale do vzdalenejsi destinace pobliz Aconcaguy jsme to nezvladli. Nevadi - priste. Nejlip ze vseho se totiz v Mendoze vyspava a zevluje (krome nocniho povidani s cestovateli v hostelu). Nakonec jsme se nedostali ani na megadegustaci prezentujici desitky vinarstvi, ktera probihala na jednom z hlavnich bulvaru. Zato atmosferu mesta zijiciho vinem a jeho oslavami jsme degustovali dukladne, coz byl zamer...
---------------------------
V autobuse z Mendozy smer sever sedi dva sluncem moudri muzi vyssiho veku - dlouho se nevideli, proto klabosi az pozde do noci, kdyz ostatni pasajeros uz spi (nebo se o to snazi). Jejich hovor zni trochu jako huhnani, trochu jako kdyz se bavi dva cernosi na predmesti New Yorku. Argentinska spanelstina totiz plyne hlavne v samohlaskach, ktere do sebe pohlcuji souhlasky, nebo je transformuji do podivnych hrtanovych zvuku, ktere jsou odprovazeny castym š a ž (tak se tady vyslovuje y). Zkratka symfonie pro moje usi, ktere se snazily zachytit alespon nektere zname vyrazy. To se mi spise nepodarilo, ale bylo jasne, o cem je rec. Dva stari pratele si povidali o nove mendozske miss vendimia, ktera byla predevcirem zvolena, aby zastupovala mesto v celostatni soutezi (ten vpravo se ji zastaval, zatimco pan sedici za mnou tvrdil, ze je to jen blba blondyna), pak ale plynule presel hovor na malbec - ze se letos paradne vydaril obzvlast vinarstvi Trapiche, jak mel tu moznost posoudit na megadegustaci pan sedici za mnou. Co pry ale rika tomu zemetreseni v Santiagu? No je to prusvih, jedno z nejsilnejsich zemetreseni vubec, vsak se mu v Mendoze chvela hladina cabernetu ve sklence, kdyz v noci rozpravel se sousedem nad dobrym kouskem stavnateho hoveziho. A kdyz uz jsme u toho jidla - uz jsi ochutnal tu stavnatou milanesu v La Aldea na Av. Aristides?
pátek 26. února 2010
Jak se do lesa ¡hola!, tak se z lesa ozyva!
Nu to mate tak. Stradujete si to lesem v narodnim parku a najednou se to stane. Zpoza krovi se vynori dalsi turista a vy nahle zjistite, ze tam nejste sami. Jako plache zvire se pochopitelne leknete a chcete vzit do zajecich. Ale ta osoba se na vas mile usmeje, rekne ¡HOLA! a probehne kolem. Tento postup se opakuje az do chvile, nez se vycerpa pocet osob, ktere jsou nad vami. Vzhledem k nasemu extrabrzkemu vstavani, kdy jsme vyrazeli do kopcu ve chvili, kdy vetsina normalnich smrtelniku mirila z jednodenniho vyletu zpet do svych hotelu a hostelu, mohli jsme si protrenovat dosyta tento spanelsky pozdrav. Vrcholem vseho bylo, kdyz jsme se mijeli s dvojici cesky mluvicich obcanu, slusne jsme je pozdravili ¡hola!, oni nas taktez ¡hola! a my si odskrtli dalsi setkani s Cechy. Jiz jich mame na konte alespon 11.
Pridavame par fotek od mestecka El Chalten v narodnim parku Los Glacieres. Ac to muze znit podivne, tak voda ve vsech potocich a rickach a jezerech a lagunach a vubec vsude je pitna a to kupodivu i bez nasledku. Na mistni pomery nevidane. Na to kolik se tu pohybovalo lidi, tak mnozstvi odpadku bylo naprosto mizive. Necekana krasa.
takhle to vypada, kdyz v okamzik samospouste zahrmi ledovec. Aspon se na nas nemusite koukat:)
Pridavame par fotek od mestecka El Chalten v narodnim parku Los Glacieres. Ac to muze znit podivne, tak voda ve vsech potocich a rickach a jezerech a lagunach a vubec vsude je pitna a to kupodivu i bez nasledku. Na mistni pomery nevidane. Na to kolik se tu pohybovalo lidi, tak mnozstvi odpadku bylo naprosto mizive. Necekana krasa.
takhle to vypada, kdyz v okamzik samospouste zahrmi ledovec. Aspon se na nas nemusite koukat:)
Ty nocni presuny...
K nasi kazde ceste patri takova trochu divna disciplina. Vlastne ani nevime, jestli to je zvlastni druh uchylky, nebo jenom neschopnost planovaci komise vylet pripravit tak, aby to tam chybelo. Jedna se o prenocovani na ceste, v tomto pripade na letisti. Vzhledem k tomu, ze tento jev obcasne pozorujeme i u ostatnich cestovalu, tak to bude asi celkem normalni uchylka.
I tak nam to vyslo na presun El Calafate - Buenos Aires, nocovani na letisti a rano odlet do Mendozy. Kdyz jsme tam byli asi pred 14 dny, ocihli jsme to, ze by to melo jit, nasli jsme i klidna odlehlejsi mista, parada.
Po priletu v pul dvanacte jsme si bohusel museli vyzvednout batohy, protoze primo nesly poslat. Velky batoh je uz na muj vkus moc velky polstar, ale co se dalo delat. Kdyz jsme vyjeli do odletove haly, v nasem vysnenem miste stala ohrada. Nuze, co se dalo delat, nasli jsme ne tak hezke misto, ale preci jen usinat s vyhledem na La Plata nani spatne (ne ze by neco bylo videt, ale uz ten pocit...). Pohodlne (ha ha) jsme se uvelebili a kolem pul jedne sli spat s budikem nastavenym na pul sestou. V pul jedne a deset minut spustila mistni dost heavy metalova kapela LOS INSTALATERES predehru ke svemu celonocnimu koncertu. Predhra byla dustojna, prace s kladivy precizni, prijemna rytmika k usinani. V pul jedne se ovsem pridalo i pneumaticke kladivo, a to uz se opravdu spat nedalo. Samozrejme takovyhle narez se neda odehrat v kuse, proto bylo vzdy 15 minut ticho, clovek prijemne zalomil, a pak zase petiminutovy narez. Ve tri hodiny, kdy uz by se mohlo zdat, ze hudebni produkce je prilis fadni, bylo vlozeno specialni solo pro uhlovou brusku, ktera prijemne ozvlastnila nocni program. Odskocil jsem si tedy k postranimu podiu na panske zachody, kde jeden pokoutny umelec mel koncert pro akumulatorovou vrtacku, hoblik a uhlovou brusku.
A nebylo pred nimi uniku.
Kolem pul pate jsme se radsi nechali odbavit a sli do prostoru k letadlum. Tam uz jsme se v klidu natahli na sedacky a zalomili. Koncert pokracoval ovsem i tady, byl to tedy spise recitativ. Cestujici ten a ten, dostavi se tam. Odlet tam, nastupujte tamhle. Hlava nam sla kolem.
Ve chvili meho spravedliveho spanku v dobe, kdy se uz blizil odlet, Misa odesla na zachod. Normalne bych ji to snad ani nemel za zle, ale tentokrat ano:)
Predstavte si klidny spanek, hezky sen o parnich masinkach, nebo tak neco a do toho prijde znenadani infarkt. Z toho amplionu nad hlavou, ktery se snazite nekolik hodin ignorovat a zacina se to i darit, vas probudi vase jmeno a cislo gatu, kam se dostavit. A Misa nikde, aby mi rekla, ze odlet je za pul hodiny. Posbirani veci, ktere se valely kolem, rychly uprk k gatu, cele behem asi sedmi sekund. Misa stale nikde. Po male chvilce pribiha i Misa. Uleva, pani u gatu nam vysvetluji, ze se nam akorat zmenilo misto v letadle. Usednout a zhluboka dychat. Za pul hodiny normalne nasedame do autobusu, ktery nas odveze k letadlu a noc bude u konce.
Neeee... nase letadlo ma poruchu. Prestoze tyto aerolinky vyznamne zlepsily pravidelnost (jak se sami vytahuji ve svem casopisu z predlonskych 45 procent letu vcas na lepsich 80 porcent loni), tak my mame sekyru hodinu a pul a v miste, kde stalo nase puvodni letadlo radi nejaky specialni cistic letistni plochy. Optimisticke.
Ale vse dobre dopadlo, ted uz jsme i v hostelu dospali deficit a moc se tesime, az zase nekdy budeme muset prespat na letisti:)
I tak nam to vyslo na presun El Calafate - Buenos Aires, nocovani na letisti a rano odlet do Mendozy. Kdyz jsme tam byli asi pred 14 dny, ocihli jsme to, ze by to melo jit, nasli jsme i klidna odlehlejsi mista, parada.
Po priletu v pul dvanacte jsme si bohusel museli vyzvednout batohy, protoze primo nesly poslat. Velky batoh je uz na muj vkus moc velky polstar, ale co se dalo delat. Kdyz jsme vyjeli do odletove haly, v nasem vysnenem miste stala ohrada. Nuze, co se dalo delat, nasli jsme ne tak hezke misto, ale preci jen usinat s vyhledem na La Plata nani spatne (ne ze by neco bylo videt, ale uz ten pocit...). Pohodlne (ha ha) jsme se uvelebili a kolem pul jedne sli spat s budikem nastavenym na pul sestou. V pul jedne a deset minut spustila mistni dost heavy metalova kapela LOS INSTALATERES predehru ke svemu celonocnimu koncertu. Predhra byla dustojna, prace s kladivy precizni, prijemna rytmika k usinani. V pul jedne se ovsem pridalo i pneumaticke kladivo, a to uz se opravdu spat nedalo. Samozrejme takovyhle narez se neda odehrat v kuse, proto bylo vzdy 15 minut ticho, clovek prijemne zalomil, a pak zase petiminutovy narez. Ve tri hodiny, kdy uz by se mohlo zdat, ze hudebni produkce je prilis fadni, bylo vlozeno specialni solo pro uhlovou brusku, ktera prijemne ozvlastnila nocni program. Odskocil jsem si tedy k postranimu podiu na panske zachody, kde jeden pokoutny umelec mel koncert pro akumulatorovou vrtacku, hoblik a uhlovou brusku.
A nebylo pred nimi uniku.
Kolem pul pate jsme se radsi nechali odbavit a sli do prostoru k letadlum. Tam uz jsme se v klidu natahli na sedacky a zalomili. Koncert pokracoval ovsem i tady, byl to tedy spise recitativ. Cestujici ten a ten, dostavi se tam. Odlet tam, nastupujte tamhle. Hlava nam sla kolem.
Ve chvili meho spravedliveho spanku v dobe, kdy se uz blizil odlet, Misa odesla na zachod. Normalne bych ji to snad ani nemel za zle, ale tentokrat ano:)
Predstavte si klidny spanek, hezky sen o parnich masinkach, nebo tak neco a do toho prijde znenadani infarkt. Z toho amplionu nad hlavou, ktery se snazite nekolik hodin ignorovat a zacina se to i darit, vas probudi vase jmeno a cislo gatu, kam se dostavit. A Misa nikde, aby mi rekla, ze odlet je za pul hodiny. Posbirani veci, ktere se valely kolem, rychly uprk k gatu, cele behem asi sedmi sekund. Misa stale nikde. Po male chvilce pribiha i Misa. Uleva, pani u gatu nam vysvetluji, ze se nam akorat zmenilo misto v letadle. Usednout a zhluboka dychat. Za pul hodiny normalne nasedame do autobusu, ktery nas odveze k letadlu a noc bude u konce.
Neeee... nase letadlo ma poruchu. Prestoze tyto aerolinky vyznamne zlepsily pravidelnost (jak se sami vytahuji ve svem casopisu z predlonskych 45 procent letu vcas na lepsich 80 porcent loni), tak my mame sekyru hodinu a pul a v miste, kde stalo nase puvodni letadlo radi nejaky specialni cistic letistni plochy. Optimisticke.
Ale vse dobre dopadlo, ted uz jsme i v hostelu dospali deficit a moc se tesime, az zase nekdy budeme muset prespat na letisti:)
sobota 20. února 2010
Perito Moreno
Kratky obrazkovy pozdrav od ledovce Perito Moreno.
A nemyslete si, ta ledova stena ma 60 metru na vysku.
poznamky k Ushuaie
Ted jsme uz v El Calafate a chystame se na vylet na slavny ledovec Perito Moreno. Cestou sem (cely den v buse) jsme premysleli o tom, co by se v Ushuaie dalo lip a co naopak bylo dobre.
Takze, kdybyste tam nahodou nekdy jeli, tak:
- objednejte si hezke pocasi, pak se ale nezapomente namazat (kremem)
- pokud se radi prochazite, ubytujte se v campu La Pista del Andino, je to tak pul hodiny od centra, ale cestou je samoska a poznate i neco jineho nez turistickou ctvrt (stalo to krasnych 22 pesos na osobu a noc, tedy 110 Kc)
- pobliz kempu je paradni bistro La Gringa, na rohu hlavnich ulic Av Leandro de Alem a Marcos Zar, tam si i v jedenact vecer muzete dat genialni jidlo a nepripadate si divne, ze jeste tak pozde jite. Tam to totiz zije, sefuje mu tatik od rodiny, deti pomahaji uklizet stoly. Jen takhle vecer uz nemivaji bife de chorizo...
- dalsi kulinarsky zazitek je pivo Cape Horn z mistniho pivovaru. Vetsina piv je tu nevyrazna, ale pit se da (krome patoku Izenbeck), popularni je svetly Quilmes (podobne europivo jako gambac, ale je to 12), polotmavy special Cape Horn v kempu La Pista del Andino s vyhledem na Ushuaiu a Beagle channel - to je zazitek na cely zivot. A navic majitel kempu, nebo zkratka ten typek, ktery to tam opecovaval, se zna s majitelem tohoto nejjiznejsiho pivovaru na svete. Bohuzel nase navsteva nebyla mozna, protoze jeden z vedoucich pivovaru ochorel, ale treba budete mit vetsi stesti.
- ta muzea asi nejsou spatna, obzvlast jsme slyseli, ze ta veznice je moc zajimava, ale kdyz prsi, tak se vam do mesta proste nechce..
- v sobotu jezdi trajekt z Puerto Williams do Punta Arenas, ve stredu obracenym smerem, je to nakladni lod, ktera projizdi vsechny ty krasne fjordy. Plavba trva 34 hodin a verte, ze nas moc mrzi, ze nam to takhle casove nevyslo.
- vylet na tucnaky lze dvema zpusoby, bud muzete levneji katamaranem na celodenni vylet, ale to si na tucnaky poridte dalekohled, protoze je uvidite maximalne z lodi. Pokud pojedete s Pira tour, tak vas sice ceka 1,5hodinova cesta busem a je to celkem drahe (250 pesos na osobu), ale zato se muzete s tucnaky setkat tvari v tvar (potrast jim kridlem je vsak zapovezeno)
- vylet na ostatni ostrovy lze trikrat denne, ten vecerni, od 7 ma sve kouzlo - zapad slunce (kdyz je jasno), ale pak ten majak a kormorany moc neni v te tme videt
- kdyz je krasne, opravdu se vyplati prespat v narodnim parku. Vstupenka do parku plati 48 hodin, tak je dobry to vyuzit (jsme Cesi...)
Takze, kdybyste tam nahodou nekdy jeli, tak:
- objednejte si hezke pocasi, pak se ale nezapomente namazat (kremem)
- pokud se radi prochazite, ubytujte se v campu La Pista del Andino, je to tak pul hodiny od centra, ale cestou je samoska a poznate i neco jineho nez turistickou ctvrt (stalo to krasnych 22 pesos na osobu a noc, tedy 110 Kc)
- pobliz kempu je paradni bistro La Gringa, na rohu hlavnich ulic Av Leandro de Alem a Marcos Zar, tam si i v jedenact vecer muzete dat genialni jidlo a nepripadate si divne, ze jeste tak pozde jite. Tam to totiz zije, sefuje mu tatik od rodiny, deti pomahaji uklizet stoly. Jen takhle vecer uz nemivaji bife de chorizo...
- dalsi kulinarsky zazitek je pivo Cape Horn z mistniho pivovaru. Vetsina piv je tu nevyrazna, ale pit se da (krome patoku Izenbeck), popularni je svetly Quilmes (podobne europivo jako gambac, ale je to 12), polotmavy special Cape Horn v kempu La Pista del Andino s vyhledem na Ushuaiu a Beagle channel - to je zazitek na cely zivot. A navic majitel kempu, nebo zkratka ten typek, ktery to tam opecovaval, se zna s majitelem tohoto nejjiznejsiho pivovaru na svete. Bohuzel nase navsteva nebyla mozna, protoze jeden z vedoucich pivovaru ochorel, ale treba budete mit vetsi stesti.
- ta muzea asi nejsou spatna, obzvlast jsme slyseli, ze ta veznice je moc zajimava, ale kdyz prsi, tak se vam do mesta proste nechce..
- v sobotu jezdi trajekt z Puerto Williams do Punta Arenas, ve stredu obracenym smerem, je to nakladni lod, ktera projizdi vsechny ty krasne fjordy. Plavba trva 34 hodin a verte, ze nas moc mrzi, ze nam to takhle casove nevyslo.
- vylet na tucnaky lze dvema zpusoby, bud muzete levneji katamaranem na celodenni vylet, ale to si na tucnaky poridte dalekohled, protoze je uvidite maximalne z lodi. Pokud pojedete s Pira tour, tak vas sice ceka 1,5hodinova cesta busem a je to celkem drahe (250 pesos na osobu), ale zato se muzete s tucnaky setkat tvari v tvar (potrast jim kridlem je vsak zapovezeno)
- vylet na ostatni ostrovy lze trikrat denne, ten vecerni, od 7 ma sve kouzlo - zapad slunce (kdyz je jasno), ale pak ten majak a kormorany moc neni v te tme videt
- kdyz je krasne, opravdu se vyplati prespat v narodnim parku. Vstupenka do parku plati 48 hodin, tak je dobry to vyuzit (jsme Cesi...)
konec sveta?
Jak vypada konec sveta?
O konci sveta a Poslednim soudu se mozna docteme ve Zjeveni sv. Jana. Tak to tady rozhodne nevypada.
Koncem sveta se rozumi i uplna rit sveta, kde se vubec nic nedeje. To se Ushuaiy taky netyka, napriklad nedavno se tu registroval historicky prvni homosexualni par v cele Argentine (tise si spekuluji nad tim, zda jeden z nich nahodou nebyl pan vedouci naseho kempu), a pak - je to celkem zive 80tisicove mesto s postou, nekolika muzei, pristavem, mezinarodnim letistem, Carrefourem a pivovarem.
Minime-li koncem sveta nejjiznejsi mesto, tak to Ushuaia taky neni, je jim Puerto Williams (Chile) na opacne strane Beagle channel (jenze v anglictine by rekli, ze Ushuaia je nejjiznejsi city, protoze Puerto Williams je town - vojenska zakladna s par tisici obyvateli).
Je-li konec sveta to, kde konci silnice, tak to taky neni tady, je to az tak 20 km za Ushuaiou v narodnim parku Tierra del Fuego - tam konci silnice RN 3 (pomineme-li, ze se lze dostat jeste jizneji tak 1 km az na plaz, kde je cedule se zakazem vstupu, jizneji se nesmi. Uplne nejjiznejsi bod je pak Cape Horn na ostruvku nejbliz Antarktide. Cape Horn tu pripomina jen nazev piva z mistniho pivovaru.
Konec sveta poznam na vlastni kuzi, protoze mi Ivos uz hezkych par let slibuje, ze tam se mnou pojede a pak me tam shodi. Neudelal to - tedy nebyli jsme na konci sveta.
Konecne - konec Sveta se pak nachazi v Treboni, coz take neni v Ushuaie.
Ushuaia podle nasich kriterii tedy neni koncem sveta. Zklamani?
Konec sveta, finis terrae, je reklamni tahak mistnich cestovnich kancelari a gift shopu - s napisem Fin del Mundo si tady muzete koupit snad uplne vsecko. Nekomu to muze pokazit dojem - masaz koncem sveta je vskutku intenzivni. Lounak i ostatni cestovatele doporucuji nesetrvavat v Ushuaie dele nez tri dny. My jsme tu byli tyden. Je pravda, ze jsme skoro tri cele dny intenzivne zevlovali (spanku tu venujeme soustavnou peci) - a pri tomto vykonu jsme, konci sveta div se, nenavstivili ani jedno z mistnich muzei (Muzeum konce sveta a muzeum veznice - Ushuaia totiz az do nejakych 80. let fungovala stejne jako Australie, byl to takovy konec sveta, ze sem Argentinci posilali vezne).
Je tu carokrasna priroda a ziji tu zvirata, ktere potkate leda v zoo (nebo jinde v Patagonii, treba na poloostrove Valdes), videli jsme treba flegmaticke tucnaky (nekolik druhu), roztomile tulene, elegantni kormorany, mocneho kondora, legracni kraliky, endemickou lisku fuegskou, cervenohlave datly...
Proste krasa, absolutni nadseni (i pres rozmary pocasi - uz zase souvisle prsi) a okouzleni.
O konci sveta a Poslednim soudu se mozna docteme ve Zjeveni sv. Jana. Tak to tady rozhodne nevypada.
Koncem sveta se rozumi i uplna rit sveta, kde se vubec nic nedeje. To se Ushuaiy taky netyka, napriklad nedavno se tu registroval historicky prvni homosexualni par v cele Argentine (tise si spekuluji nad tim, zda jeden z nich nahodou nebyl pan vedouci naseho kempu), a pak - je to celkem zive 80tisicove mesto s postou, nekolika muzei, pristavem, mezinarodnim letistem, Carrefourem a pivovarem.
Minime-li koncem sveta nejjiznejsi mesto, tak to Ushuaia taky neni, je jim Puerto Williams (Chile) na opacne strane Beagle channel (jenze v anglictine by rekli, ze Ushuaia je nejjiznejsi city, protoze Puerto Williams je town - vojenska zakladna s par tisici obyvateli).
Je-li konec sveta to, kde konci silnice, tak to taky neni tady, je to az tak 20 km za Ushuaiou v narodnim parku Tierra del Fuego - tam konci silnice RN 3 (pomineme-li, ze se lze dostat jeste jizneji tak 1 km az na plaz, kde je cedule se zakazem vstupu, jizneji se nesmi. Uplne nejjiznejsi bod je pak Cape Horn na ostruvku nejbliz Antarktide. Cape Horn tu pripomina jen nazev piva z mistniho pivovaru.
Konec sveta poznam na vlastni kuzi, protoze mi Ivos uz hezkych par let slibuje, ze tam se mnou pojede a pak me tam shodi. Neudelal to - tedy nebyli jsme na konci sveta.
Konecne - konec Sveta se pak nachazi v Treboni, coz take neni v Ushuaie.
Ushuaia podle nasich kriterii tedy neni koncem sveta. Zklamani?
Konec sveta, finis terrae, je reklamni tahak mistnich cestovnich kancelari a gift shopu - s napisem Fin del Mundo si tady muzete koupit snad uplne vsecko. Nekomu to muze pokazit dojem - masaz koncem sveta je vskutku intenzivni. Lounak i ostatni cestovatele doporucuji nesetrvavat v Ushuaie dele nez tri dny. My jsme tu byli tyden. Je pravda, ze jsme skoro tri cele dny intenzivne zevlovali (spanku tu venujeme soustavnou peci) - a pri tomto vykonu jsme, konci sveta div se, nenavstivili ani jedno z mistnich muzei (Muzeum konce sveta a muzeum veznice - Ushuaia totiz az do nejakych 80. let fungovala stejne jako Australie, byl to takovy konec sveta, ze sem Argentinci posilali vezne).
Je tu carokrasna priroda a ziji tu zvirata, ktere potkate leda v zoo (nebo jinde v Patagonii, treba na poloostrove Valdes), videli jsme treba flegmaticke tucnaky (nekolik druhu), roztomile tulene, elegantni kormorany, mocneho kondora, legracni kraliky, endemickou lisku fuegskou, cervenohlave datly...
Proste krasa, absolutni nadseni (i pres rozmary pocasi - uz zase souvisle prsi) a okouzleni.
pátek 19. února 2010
tahle zeme je pro psy
Male intermezzo - pojednani o psech. Argentina je psi raj. Psa tu ma snad kazda rodina, kazdy dum je hlidan, nebo spise opanovan, alepson jednim psem. V Buenos Aires nas prekvapili vencici (nezamenovat s pokynem pro kocku, aby sla ven), kteri kolem sebe tahli odhadem 7 - 13 psu (pocet byl casto nespecifikovatelny). Tahli...no spise byli vlaceni smeckou dravych psu. Tu a tam sel nejaky hafik na volno, ale vetsinou na kratkem voditku. Casto tam ale chodili panicci se psy na volno ci na voditku po meste. To si pak zacnete vsimat toho, co se naleza ruzne po chodnicich. I lounak na to upozornoval - a ty bobecky nejsou nekdy uplne male.
Tady v Ushuaie je to trochu jinak. Psi jsou opravdu vsude, ale jejich panicci nikde. Psici jsou vetsinou volne pred barakem nebo si nekde pobihaji kolem sami. Uzasny. Hlavne jsou to casto hafani neurcite rasy - ale neco mezi labradorem a Blakem, a to ruznych barev, mohutne telo, ale uzky cumak.
V nasem kempu maji psy hned dva - kazdy ma krasnou boudicku se sedlovou strechou. Jeden ma dokonce boudu dvoupatrovou, nahore bydli mistni cica, takze i kockomil si tu prijde na sve.
Aby toho nebylo malo, tak ten pruliv, ktery vede kolem Ushuaiy, se jmenuje Beagle channel. Nebylo to ale podle psa, ale podle lodi, s kterou ho proplouval Robert FitzRoy (na palube mel mladeho Charlese Darwina)... ale to uz jsme zase trochu jinde...
(Moc rada bych pridala nejake fotky, ale to neni bohuzel zatim dost dobre mozne...)
Tady v Ushuaie je to trochu jinak. Psi jsou opravdu vsude, ale jejich panicci nikde. Psici jsou vetsinou volne pred barakem nebo si nekde pobihaji kolem sami. Uzasny. Hlavne jsou to casto hafani neurcite rasy - ale neco mezi labradorem a Blakem, a to ruznych barev, mohutne telo, ale uzky cumak.
V nasem kempu maji psy hned dva - kazdy ma krasnou boudicku se sedlovou strechou. Jeden ma dokonce boudu dvoupatrovou, nahore bydli mistni cica, takze i kockomil si tu prijde na sve.
Aby toho nebylo malo, tak ten pruliv, ktery vede kolem Ushuaiy, se jmenuje Beagle channel. Nebylo to ale podle psa, ale podle lodi, s kterou ho proplouval Robert FitzRoy (na palube mel mladeho Charlese Darwina)... ale to uz jsme zase trochu jinde...
(Moc rada bych pridala nejake fotky, ale to neni bohuzel zatim dost dobre mozne...)
čtvrtek 18. února 2010
z konce sveta III
Tak jsme se vratili z dvoudeniho pobytu v narodnim parku Ohnova zeme. Pocasi se tu mirne umoudrilo, jasno, 15 stupnu (kupodivu i Celsia, ne Farenheita), proste parada (spalene nosy vypovi sve). Vylezli jsme na jednu mistni horu (973 m. n. m.)- krest novych pohorek Ohnovou zemi), koupali se ve vodopadu pod ledovcem a v jezere (coz povazuju za shodny s morem, nebot to bylo asi 3 metry nad morem). Taky jsme byli na uplnym konci sveta, ale je to podvod. Ve skole nas ucili, ze tam preci uz nic neni, jenom tma a prazdno. Neverte tomu, nic takovyho tam nebylo, jenom cedule vstup zakazan. Dal je terra incognita, jsou tam lvi - zkratka nepristupna cast narodniho parku. To je konec... To budu urcite reklamovat u ty cestovky, co nas sem vytahla, jen co se vratime domu! To si za ramecek nedaj!
Jeste pred narodnim parkem jsme se jeli podivat na mistni kolonii tucnaku. Jelo se asi 80 kilometru daleko busem, pak kousek lodi a nakonec hezky pesky prochazka primo mezi tucnaky. Parada, byly jich tam stovky a my se jen tak prochazeli metr az dva od nich. Celkem flegmaticka zverina, to se musi nechat. Vyrusovali jsme je pri procesu pareni a vubec jim to nevadilo. Chteli jsme vam nejakeho privezt, ale pry se to nesmi... a taky je otazka, jak by vydrzel s nama ve stanu dalsich pet tydnu.
Dnesek jsme meli urceny na lodku tady ve meste, ale jeli jsme radsi uz vcera vecer, byl prekrasny zapad slunce, kormorani litali a lachtani se lachtali. Videli jsme taky pozustatky po chysich puvodnich ohnovozemskych obyvatel Yamanu - oni tady v te zime zili nazi! Jen se obalovali tukem z lachtanu a hrali se o ohen. A kdyz tyhle ohne videl Fernao Magalhaes, ktery tudy zrovna obeplouval Zemi a objevil pruliv, ktery ted nese jeho jmeno, pojmenoval to tu Ohnova zeme...
Tim jsme tak nejak vycerpali mistni moznosti, dneska mozna navstivime mistni muzeum a dame si jen tak k obedu steak ze svickovy, jidlo mistni chudiny:) Tim nas pobyt na konci sveta konci a zitra brzo rano se presouvame tisic kilometru na sever do El Calafate, odkud se pojedeme podivat na slavny ledovec Perito Moreno a podnikneme vylet v narodnim parku Los Glacieres v okoli vesnicky El Chalten.
Pravdepodobne se zase na par dni odmlcime, protoze napriklad na konci sveta jeste nemaji internet, coz nas velmi rozezlilo. Ale je mozne, ze to bude lepsi nez cekame, pac preci jen se blizime civilazaci:)
Jeste pred narodnim parkem jsme se jeli podivat na mistni kolonii tucnaku. Jelo se asi 80 kilometru daleko busem, pak kousek lodi a nakonec hezky pesky prochazka primo mezi tucnaky. Parada, byly jich tam stovky a my se jen tak prochazeli metr az dva od nich. Celkem flegmaticka zverina, to se musi nechat. Vyrusovali jsme je pri procesu pareni a vubec jim to nevadilo. Chteli jsme vam nejakeho privezt, ale pry se to nesmi... a taky je otazka, jak by vydrzel s nama ve stanu dalsich pet tydnu.
Dnesek jsme meli urceny na lodku tady ve meste, ale jeli jsme radsi uz vcera vecer, byl prekrasny zapad slunce, kormorani litali a lachtani se lachtali. Videli jsme taky pozustatky po chysich puvodnich ohnovozemskych obyvatel Yamanu - oni tady v te zime zili nazi! Jen se obalovali tukem z lachtanu a hrali se o ohen. A kdyz tyhle ohne videl Fernao Magalhaes, ktery tudy zrovna obeplouval Zemi a objevil pruliv, ktery ted nese jeho jmeno, pojmenoval to tu Ohnova zeme...
Tim jsme tak nejak vycerpali mistni moznosti, dneska mozna navstivime mistni muzeum a dame si jen tak k obedu steak ze svickovy, jidlo mistni chudiny:) Tim nas pobyt na konci sveta konci a zitra brzo rano se presouvame tisic kilometru na sever do El Calafate, odkud se pojedeme podivat na slavny ledovec Perito Moreno a podnikneme vylet v narodnim parku Los Glacieres v okoli vesnicky El Chalten.
Pravdepodobne se zase na par dni odmlcime, protoze napriklad na konci sveta jeste nemaji internet, coz nas velmi rozezlilo. Ale je mozne, ze to bude lepsi nez cekame, pac preci jen se blizime civilazaci:)
neděle 14. února 2010
z konce sveta II
Tak to je konec... sedime ve vytopene (zatim jenom teplnem, nikoliv vodou) kavarne patrici ke kempu a koukame ven na neco, pred cim jsme uprimne utekli z domova. Ano, snezi tu. Chumelenice jak blazen. Prumerna denni teplota v unoru je 8-18 stupnu Celsia, nocni teplotz jsou 6-10. Proto jsou tu ted v pul jedne odpoledne krasne 4 stupne. Nastesti nevime, kolik bylo v noci. Rozhodne to na vesele kempovani jen tak v tricku nebylo.
Abychom to uvedli na pravou miru, vetsinu casu tu nesnezi, ale jenom prsi a fouka vitr. Predpoved je jedine, co nas drzi trochu pri vesele nalade. Ma byt lepe. Ackoliv ten britsky turista nam popral pri vystupu hodne stesti a ze se mame opatrovat. Tak se opatrujeme. Mistni pivo z konce sveta je velmi podarene.
Dnesa mame zarizovaci den (kolikaty uz v rade radsi nepocitame), od zitrka bychom si snad meli uzivat mistni prirody vice.
Kemp je jinak uzasny, tak jak se na konci sveta patri. Dost kytek tu kvete, bydlime na sjezdovce, za stanem nam vede vlek (i s nocnim lyzovanim:) ). No proste idealni letni idylka.
Vzhledem k tomu, ze venku vysvitlo slunicko, tak my jdeme do mesta, ktere je asi 2km odsud. Behem cesty zmokneme odhadem petkrat. Vyslovene aprilove pocasi...a to je pry Valentyn. Misa asi dostane modre z nebe.... kapku vody:)
Abychom to uvedli na pravou miru, vetsinu casu tu nesnezi, ale jenom prsi a fouka vitr. Predpoved je jedine, co nas drzi trochu pri vesele nalade. Ma byt lepe. Ackoliv ten britsky turista nam popral pri vystupu hodne stesti a ze se mame opatrovat. Tak se opatrujeme. Mistni pivo z konce sveta je velmi podarene.
Dnesa mame zarizovaci den (kolikaty uz v rade radsi nepocitame), od zitrka bychom si snad meli uzivat mistni prirody vice.
Kemp je jinak uzasny, tak jak se na konci sveta patri. Dost kytek tu kvete, bydlime na sjezdovce, za stanem nam vede vlek (i s nocnim lyzovanim:) ). No proste idealni letni idylka.
Vzhledem k tomu, ze venku vysvitlo slunicko, tak my jdeme do mesta, ktere je asi 2km odsud. Behem cesty zmokneme odhadem petkrat. Vyslovene aprilove pocasi...a to je pry Valentyn. Misa asi dostane modre z nebe.... kapku vody:)
sobota 13. února 2010
z konce sveta
Tak, pratele, jsme na konci sveta, tentokrat s malym s, protoze jsme skutecne ve meste jmenem Ushuaia, nejjiznejsim na svete. Vice priste...
z Buenos Aires IV
Vcera jsme krasne prozevlovali dalsi den a musim rict, ze tohle nam opravdu jde - dospavat resty z Prahy a jen tak se prochazet po meste. Presto jsme navstivili nekolik mist, ktere doporucuje lounak. Prvnim bylo zeleznicni muzeum - celkem nic nerikajici a neusporadane, pet zamestnancu, zadny navstevnik, ale pred nim stala mala para 600 mm, takze Ivosovi vykompenzovala zklamani z muzea samotneho. Pak jsme se vydali na hrbitov Recoleta, kde jsou pohrbeni vsichni pro Argentinu vyznamni a vsechny pro Argentinu vyznamne - abych byla genderove korektni a abych taky uvedla na pravou miru to, proc tam vetsina lidi vcetne nas jde - je tam hrob Evy Perònove, zeny, ktera je tu uctivana temer jako svata (pomahala chudym a potrebnym a starym lidem a taky feministkam), zemrela v pouhych 33 letech. Jeji hrobka je ovencena spoustou kytek a oslavnych desek a kupi se u ni nejvic lidi.
Jinak kdo jste byl v Parizi na hrbitove Pere La Chaise, odectete si od nej tak polovinu stromu a pridejte tak padesat procent hrobek na stejnou plochu a vyjde vam Recoleta. Je to doslova kamenne peklo, vyhen jak blazen, hrobky jedna na druhe, casto neopecovavane, takze rozbitym sklem si sahnete na rakev uvnitr a podobne. Lahudka.
Jinak dneska odletame na jih a nevime, jak tam bude moznost internetu, takze se mozna na dlouho odmlcujeme. Do galerie picasy jsme pridali nejaky fotky,a le nejak to tu blbne, tak to mozna bude trochu rozhazene.
http://picasaweb.google.com/tomanova.michala
Jinak kdo jste byl v Parizi na hrbitove Pere La Chaise, odectete si od nej tak polovinu stromu a pridejte tak padesat procent hrobek na stejnou plochu a vyjde vam Recoleta. Je to doslova kamenne peklo, vyhen jak blazen, hrobky jedna na druhe, casto neopecovavane, takze rozbitym sklem si sahnete na rakev uvnitr a podobne. Lahudka.
Jinak dneska odletame na jih a nevime, jak tam bude moznost internetu, takze se mozna na dlouho odmlcujeme. Do galerie picasy jsme pridali nejaky fotky,a le nejak to tu blbne, tak to mozna bude trochu rozhazene.
http://picasaweb.google.com/tomanova.michala
pátek 12. února 2010
¡Pozor, soutez!
Pripravili jsme si pro Vas maly kviz. Kdo nam v komentarich jednoznacne a nezpochybnitelne vysvetli, kolik je tu vlastne hodin, tomu neco privezeme. Abyste to nemeli tak jednoduche, dame vam nekolik indicii, ktere by vas mely privest k casu, ktery tu vidime na hodinach.
Indicie prvni: Letenka: V Sao Paulu je cas o 4 hodiny posunut vuci Praze. Vzhledem k tomu, ze nas let dal do Buenos Aires obnasel cca 2000 kilometru, neni mozne ho stihnout za avizovanych 110 minut (dle letenky). Dobra, musi tam byt aspon hodina casovy posun. Buenos Aires je tedy 5 hodin od Prahy.
Indicie druha: Letadlo: Ovsem cas udavany v letadle hlasil shodny cas v Sao Paulo a v Buenos Aires.
Indicie treti: Uruguay: Kdyz jsme planovali jet lodi pres Mar del Plata do Uruguaye, ktera je na ceste mezi Sao Paulo a Buenos Aires, tak nam rekli, ze je tam o hodinu vic nez v BA.
Indicie ctvrta: Lounak: Ten zas tvrdi, ze je tu shodny cas se Sao Paulo. 4 hodiny pozadu proti Praze.
Indicie pata: Poulicni hodiny: prestoze nas cas, ktery jsme jiz tak nejak prijali, ukazoval pul sedme, poulicni hodiny ukazovaly pul osme. To jsem byl jiz na pokraji psychickeho zhrouceni, nebot neumet si v tak pokrocilem veku zjistit, kolik je hodin, to bylo uz silne kafe. Nastesti se ukazalo, ze pouze nesvitily nektere zarovky na displeji tak sikovne, ze z 18:30 bylo 19:30. Aspon ze tak...
Indicie sesta: Pocitace: mistni pocitace (jsou tu tri) ukazuji prazvlastni casy. Kdyz jeden ukazuje asi spravny cas, tak druhy ukaze o hodinu vice a treti o hodinu mene. Tim nam take pomohly s urcenim casu. Vzhledem k tomu, ze jeden ukazuje i zitrejsi datum, tak neni asi treba je brat vazne...
/poznamka - kdyz jsem psal sestou indicii, tak ten pocitac jakoby vytusil, ze ho pomlouvam, ackoliv jiste neumi cesky, a vypnul se. mrcha/
Indicie sedma: Po ceste jsem si nemenil cas na mobilu a zmenil si ho az tady. A posouval jsem o 4 hodiny.
¿¿¿A nyni, kdo je z toho moudry??? (españoliste vedi, ze se otazniky a vykricniky pisi i pred otazkou a to vzhuru nohama. Na ceske klavesnici takove znaky nejsou, tak proto si jich zde uzivam plnymi dousky ¡¿ñ - jsem zvedav, jestli se vam zobrazuji normalni znaky, nebo jakesi patvary...)
Indicie prvni: Letenka: V Sao Paulu je cas o 4 hodiny posunut vuci Praze. Vzhledem k tomu, ze nas let dal do Buenos Aires obnasel cca 2000 kilometru, neni mozne ho stihnout za avizovanych 110 minut (dle letenky). Dobra, musi tam byt aspon hodina casovy posun. Buenos Aires je tedy 5 hodin od Prahy.
Indicie druha: Letadlo: Ovsem cas udavany v letadle hlasil shodny cas v Sao Paulo a v Buenos Aires.
Indicie treti: Uruguay: Kdyz jsme planovali jet lodi pres Mar del Plata do Uruguaye, ktera je na ceste mezi Sao Paulo a Buenos Aires, tak nam rekli, ze je tam o hodinu vic nez v BA.
Indicie ctvrta: Lounak: Ten zas tvrdi, ze je tu shodny cas se Sao Paulo. 4 hodiny pozadu proti Praze.
Indicie pata: Poulicni hodiny: prestoze nas cas, ktery jsme jiz tak nejak prijali, ukazoval pul sedme, poulicni hodiny ukazovaly pul osme. To jsem byl jiz na pokraji psychickeho zhrouceni, nebot neumet si v tak pokrocilem veku zjistit, kolik je hodin, to bylo uz silne kafe. Nastesti se ukazalo, ze pouze nesvitily nektere zarovky na displeji tak sikovne, ze z 18:30 bylo 19:30. Aspon ze tak...
Indicie sesta: Pocitace: mistni pocitace (jsou tu tri) ukazuji prazvlastni casy. Kdyz jeden ukazuje asi spravny cas, tak druhy ukaze o hodinu vice a treti o hodinu mene. Tim nam take pomohly s urcenim casu. Vzhledem k tomu, ze jeden ukazuje i zitrejsi datum, tak neni asi treba je brat vazne...
/poznamka - kdyz jsem psal sestou indicii, tak ten pocitac jakoby vytusil, ze ho pomlouvam, ackoliv jiste neumi cesky, a vypnul se. mrcha/
Indicie sedma: Po ceste jsem si nemenil cas na mobilu a zmenil si ho az tady. A posouval jsem o 4 hodiny.
¿¿¿A nyni, kdo je z toho moudry??? (españoliste vedi, ze se otazniky a vykricniky pisi i pred otazkou a to vzhuru nohama. Na ceske klavesnici takove znaky nejsou, tak proto si jich zde uzivam plnymi dousky ¡¿ñ - jsem zvedav, jestli se vam zobrazuji normalni znaky, nebo jakesi patvary...)
z Buenos Aires III
Nastavaji prvni zmeny programu. Slintani nad parnimi masinkamu v Uruguayi se odklada na neurcito, resp. se asi neuskutecni kvuli mistnim neskutecne vysokym cenam. Mame tedy dalsi den tady, ceka nas nalsi den zevlovani a odpocivani, neni nad to! Akorat by nemuselo byt takove vedro, neni to sice horsi nez v jiznim Madarsku, ale i tak, budit se zalita potem neni nic moc.
Dalsi zmena programu nastala s porizenim letenky El Calafate - Mendoza, tedy presun z jihu docela dost na sever, cimz si usetrime nekolik dni v autobuse. Poletime 24.2.-25.2., pricemz nas ceka prenocovani na letisti v BA - pro ty, kdo byli zasveceni do naseho putovani po Indonesii, to neni zadna novinka, my bez toho proste necestujeme. :-)
Neskutecna byrokracie pri koupi letenek i pri vymenovani penez v bance (celkem asi hodina cekani) nas dohnala opet utopit spatnou naladu v jidle - a povedlo se (i Ivos uz pristoupil na tuto ucinnou metodu), tentokrat cenove i celkem dobre, vynikajici masicko, hranolky a cola za 190 Kc dve porce. Jinak vcera jsme objevili prvni vetsi obchod, mistni Carrefour. Ale ty ceny - to se nam veru protacely panenky, opravdu to tu nebude levny nikde. Kousek syra za 150, hnusny rajcata za 35/kg a vubec, jedine snad vino je tu levnejsi.
Poridili jsme si mistni SIM kartu, takze se vubec nebojte toho divneho cisla +54 11 3912 9065 nebo tak nejak, kdyz vam z nej prijde sms.
Dalsi zmena programu nastala s porizenim letenky El Calafate - Mendoza, tedy presun z jihu docela dost na sever, cimz si usetrime nekolik dni v autobuse. Poletime 24.2.-25.2., pricemz nas ceka prenocovani na letisti v BA - pro ty, kdo byli zasveceni do naseho putovani po Indonesii, to neni zadna novinka, my bez toho proste necestujeme. :-)
Neskutecna byrokracie pri koupi letenek i pri vymenovani penez v bance (celkem asi hodina cekani) nas dohnala opet utopit spatnou naladu v jidle - a povedlo se (i Ivos uz pristoupil na tuto ucinnou metodu), tentokrat cenove i celkem dobre, vynikajici masicko, hranolky a cola za 190 Kc dve porce. Jinak vcera jsme objevili prvni vetsi obchod, mistni Carrefour. Ale ty ceny - to se nam veru protacely panenky, opravdu to tu nebude levny nikde. Kousek syra za 150, hnusny rajcata za 35/kg a vubec, jedine snad vino je tu levnejsi.
Poridili jsme si mistni SIM kartu, takze se vubec nebojte toho divneho cisla +54 11 3912 9065 nebo tak nejak, kdyz vam z nej prijde sms.
středa 10. února 2010
z Buenos Aires II
Nikdy jsem nemela prilezitost odjet v zime nekam, kde je teplo. Ja mam psychicky stale zimu /i kdyz me v Praze uz stvala/, a tady je horko na padnuti, kvetou tu kytky, vetraky se muzou pretrhnout, aby v mistnostech bylo existovatelno, a verte mi, ze by se tu kousek ledu na zchlazeni hodil. Na internetu ctu, ze v Cechach bude dal snezit a jak snih komplikuje dopravu, a ja si tu sedim v kratasech a tricku a jen lituju, ze jsem si nevzala vejir. Pripadam si nepatricne. Ale nebojte, za par dni zase vytahneme cepice a rukavice, v Patagonii je i v lete zima a sychravo.
Buenos Aires je po Sao Paulu druhe nejvetsi mesto v Jizni Americe, ma i s aglomeraci krasnych 13 milionu obyvatel. Jako velkomesto taky vypada a chova se. Je tu ctvrt byznysmenu /Microcentro/ s luxusnimi obchody a restauracemi a pak je tu ctvrt /La Boca/, kam i lounak /pruvodce Lonely Planet, bible kazdeho cestovatele/ zakazuje chodit. Rekli jsme si, ze to zkusime i tak a projdeme se ke slavne ulicce s barevnymi domy nejakou postranni ulickou. Kdyz jsme meli nakroceno k celkem normalne vyhlizejici ulici, z auta stojiciho na krizovatce vykoukl ridic a upozornil nas, ze mame schovat aspon fotak. K nazoru mistnaku mame respekt nejvetsi, tak jsme radeji sli jinudy... A v tehle cvtrti, kde hrozi, ze se na vas vrhne particka chudych Argentincu a vyzada si vse, co mate cenneho, jsou dve az tri ulice narvane turisty, protoze je tu ulicka zvana Caminito - nizke, clenite domy puvodne chudych delniku, ktere v 50. letech dostali do svych rukou umelci a prebarvili to tam vsemi barvami duhy, takze je to krasne vesele a napadite, po stranach ji zdobi ruzne sochy a vyjevy a tanci se tam tango /ostatne jako skoro vsude v turistickych mistech BA/. Fujtajbl, tam bylo turistu. Jako pekny to mozna bylo, ulicka Caminito je prezentovana jako jeden ze symbolu mesta, kdyz tam nejsou lidi, muze byt i romanticka, ale stejne jako nase Zlata ulicka je to disneyland.
Pak je tu jedna ctvrt, San Telmo, ktera je proslavena trhy starozitnosti a malymi obchudky a tangem a umeleckou atmosferou. Jeji centrum je na namesti Plazza Dorrego /Zlate namesti/. A nebyl to jen muj dojem, ze jsme se razem octli na Montmartru. Vazne, se vsim vsudy, dokonce ani maliri portretu nechybeli. Ne marne se o BA rika, ze je to takova zchudla Pariz.
Cely vcerejsi den plny vetsich ci mensich rozcarovani korunoval docela jiny zazitek, a to kulinarsky. Po celem dni jsme utrmaceni spocinuli v nemalebne restauraci-baru, ktery se nam zdal cenove uchazejici. Nebyl cas hledat ve slovniku privlastek slova bife, hovezi, objednala jsem si neco, z ceho se pak vyklubala svickova, a jaka!!! V te lahodne chuti obrovskeho stavnateho steaku se rozpustila veskera zklamani z toho, jak je to tu drahe, poznatelne drazsi nez u nas, ze nas jako cizince nekolikrat natahli a ceka nas snad jeste horsi situace v Patagonii, kdyz jite neco tak dobreho, nevadi vam nic, snad jen ze to objednane vino /nejlevnejsi mozna varianta, ktera se taky musi vyzkouset/ bylo celkem dost hnusne. Ale i to jste ochotni odpustit, protoze neco tak dobreho jste snad nikdy nejedli...
Buenos Aires je po Sao Paulu druhe nejvetsi mesto v Jizni Americe, ma i s aglomeraci krasnych 13 milionu obyvatel. Jako velkomesto taky vypada a chova se. Je tu ctvrt byznysmenu /Microcentro/ s luxusnimi obchody a restauracemi a pak je tu ctvrt /La Boca/, kam i lounak /pruvodce Lonely Planet, bible kazdeho cestovatele/ zakazuje chodit. Rekli jsme si, ze to zkusime i tak a projdeme se ke slavne ulicce s barevnymi domy nejakou postranni ulickou. Kdyz jsme meli nakroceno k celkem normalne vyhlizejici ulici, z auta stojiciho na krizovatce vykoukl ridic a upozornil nas, ze mame schovat aspon fotak. K nazoru mistnaku mame respekt nejvetsi, tak jsme radeji sli jinudy... A v tehle cvtrti, kde hrozi, ze se na vas vrhne particka chudych Argentincu a vyzada si vse, co mate cenneho, jsou dve az tri ulice narvane turisty, protoze je tu ulicka zvana Caminito - nizke, clenite domy puvodne chudych delniku, ktere v 50. letech dostali do svych rukou umelci a prebarvili to tam vsemi barvami duhy, takze je to krasne vesele a napadite, po stranach ji zdobi ruzne sochy a vyjevy a tanci se tam tango /ostatne jako skoro vsude v turistickych mistech BA/. Fujtajbl, tam bylo turistu. Jako pekny to mozna bylo, ulicka Caminito je prezentovana jako jeden ze symbolu mesta, kdyz tam nejsou lidi, muze byt i romanticka, ale stejne jako nase Zlata ulicka je to disneyland.
Pak je tu jedna ctvrt, San Telmo, ktera je proslavena trhy starozitnosti a malymi obchudky a tangem a umeleckou atmosferou. Jeji centrum je na namesti Plazza Dorrego /Zlate namesti/. A nebyl to jen muj dojem, ze jsme se razem octli na Montmartru. Vazne, se vsim vsudy, dokonce ani maliri portretu nechybeli. Ne marne se o BA rika, ze je to takova zchudla Pariz.
Cely vcerejsi den plny vetsich ci mensich rozcarovani korunoval docela jiny zazitek, a to kulinarsky. Po celem dni jsme utrmaceni spocinuli v nemalebne restauraci-baru, ktery se nam zdal cenove uchazejici. Nebyl cas hledat ve slovniku privlastek slova bife, hovezi, objednala jsem si neco, z ceho se pak vyklubala svickova, a jaka!!! V te lahodne chuti obrovskeho stavnateho steaku se rozpustila veskera zklamani z toho, jak je to tu drahe, poznatelne drazsi nez u nas, ze nas jako cizince nekolikrat natahli a ceka nas snad jeste horsi situace v Patagonii, kdyz jite neco tak dobreho, nevadi vam nic, snad jen ze to objednane vino /nejlevnejsi mozna varianta, ktera se taky musi vyzkouset/ bylo celkem dost hnusne. Ale i to jste ochotni odpustit, protoze neco tak dobreho jste snad nikdy nejedli...
úterý 9. února 2010
z Buenos Aires
Trochu zakoureny bar, hlucna hudba, internet zadarmo, zahradka pod palmami, plne talire pizzy a piva kolik hrdlo raci, u stolu se schazi lide ze vsech koutu sveta a hovori o krasach Argentiny... Tolik zatim nase prvni ubytovani v BA. Ten uvodni vyjev byl ale jen prchavym okamzikem, pizzy jsme se rychle prejedli a pivo temer zahy doslo. Bydlime na pokoji s asi dalsimi 6 lidmi, coz bylo to nejlevnejsi /cca 220 Kc za noc/, co jsme po kratkem hledani sehnali, ale unaveni po ceste bereme vse. Kontakt s ostatnimi spolucestovateli spociva ve strelnem interview a pak mladici ze Svedska odkraceli balit osamocene poutnice Argentinou - inu ten hostelovy zivot je specificky. Uzasne je, ze mame kde slozit hlavu a budeme spat ve vodorovne poloze, coz se nam uz dlouho neprihodilo.
Cesta byla dlouha, az moc myslim. Z avizovanych 30 hodin v minulem prispevku totiz ve skutecnosti - po prepocitani casoveho posunu, ktery tady cini 5 hodin nazad - se totiz vyklubalo hodin 40. Po kratkem letu do Milana nas cekala jeho prohlidka. Co jineho delat, kdyz mate 12 hodin cekani mezi lety. Milano muze byt docela pekne v lete, je tam spousta parku a fontan /ty sice zurcely svezi vodou, ale v tech 0 stupnich to bylo vylozne provokativni/. Taky doporucujeme nejezdit tam v pondeli, kdy je naprosta vetsina muzei zavrena. Takhle jsme samozrejme tez nevideli Da Vinciho Posledni veceri. Jinak Milano je celkem hlucne mesto /v krasne mistni katedrale se ticho cti tak, ze si poutnik ma rozjimat za zvuku brusky/, mimo jine taky proto, ze tu jezdi tramvaje, ktere by u nas staly uz leta v muzeu, a ty nadelaji randal srovnatelny s prazskou Porse tramvaji alias porsetrou. V Milane mrzlo o neco min nez v Praze, i tak jsme vymrzli celkem obstojne. Jeste ted v tech triceti stupnich nam rozmrzaji prsty u nohou :-*
Vsechny lety probehly po drobnejsich upravach tak, jak mely, a brazilske aerolinky TAM muzeme myslim vrele doporucit. I kdyz jidla mohlo byt vic :-*
O Buenos Aires zatim nic moc psat nemuzu, zaprve protoze jsme poznali akorat letiste a cestu z nej a par ulicek vedoucich k hostelu, a zadruhe proto, ze jsem za posledni tri dny naspala tak polovinu, nez by se sluselo, a to vetsinou v sede nebo vselijak zkroucene, takze se mi klizi oci a prsty se mi pletou vic nez obvykle.
Nasledujici dny nas ceka prozkoumani BA a mozna neco z Uruguaye, to vse se zitra uvidi, zcela jiste nas totiz cekaji nakupy, protoze jsme si sice sbalili jako poutnici s lehkym srdcem /Ivos 10,9 kg a ja 12 kg/, ale nektere veci, ktere by se hodily, jako lzice nebo vlozka do spacaku, zustaly doma. :-*
Cesta byla dlouha, az moc myslim. Z avizovanych 30 hodin v minulem prispevku totiz ve skutecnosti - po prepocitani casoveho posunu, ktery tady cini 5 hodin nazad - se totiz vyklubalo hodin 40. Po kratkem letu do Milana nas cekala jeho prohlidka. Co jineho delat, kdyz mate 12 hodin cekani mezi lety. Milano muze byt docela pekne v lete, je tam spousta parku a fontan /ty sice zurcely svezi vodou, ale v tech 0 stupnich to bylo vylozne provokativni/. Taky doporucujeme nejezdit tam v pondeli, kdy je naprosta vetsina muzei zavrena. Takhle jsme samozrejme tez nevideli Da Vinciho Posledni veceri. Jinak Milano je celkem hlucne mesto /v krasne mistni katedrale se ticho cti tak, ze si poutnik ma rozjimat za zvuku brusky/, mimo jine taky proto, ze tu jezdi tramvaje, ktere by u nas staly uz leta v muzeu, a ty nadelaji randal srovnatelny s prazskou Porse tramvaji alias porsetrou. V Milane mrzlo o neco min nez v Praze, i tak jsme vymrzli celkem obstojne. Jeste ted v tech triceti stupnich nam rozmrzaji prsty u nohou :-*
Vsechny lety probehly po drobnejsich upravach tak, jak mely, a brazilske aerolinky TAM muzeme myslim vrele doporucit. I kdyz jidla mohlo byt vic :-*
O Buenos Aires zatim nic moc psat nemuzu, zaprve protoze jsme poznali akorat letiste a cestu z nej a par ulicek vedoucich k hostelu, a zadruhe proto, ze jsem za posledni tri dny naspala tak polovinu, nez by se sluselo, a to vetsinou v sede nebo vselijak zkroucene, takze se mi klizi oci a prsty se mi pletou vic nez obvykle.
Nasledujici dny nas ceka prozkoumani BA a mozna neco z Uruguaye, to vse se zitra uvidi, zcela jiste nas totiz cekaji nakupy, protoze jsme si sice sbalili jako poutnici s lehkym srdcem /Ivos 10,9 kg a ja 12 kg/, ale nektere veci, ktere by se hodily, jako lzice nebo vlozka do spacaku, zustaly doma. :-*
neděle 7. února 2010
Před cestou
Už nevím, v čí hlavě se zrodil ten ztřeštěný nápad odjet na druhý konec světa na téměř dva měsíce v době, kdy naše počítače mají zaplňovat strany diplomových prací a spíš by se očekávalo plné pracovní a studijní nasazení. Nicméně nějak se to přihodilo, že máme letenky, a už zkrátka jet musíme. Konečně - kdy jindy budeme moci vyrazit na tak dlouho než během studia. A do Patagonie, což je hlavní cíl výpravy, jedině v létě, takže únor je ideální (škoda jen, že velrybí sezóna je jen do prosince).
Termín expedice, či jak to nazvat, se řídil vlastně cenou letenky, Ruzyň tedy opouštíme v pondělí 8.2. a zpět nás přivítá opojná náruč Terminálu 2 26.3. v pátek. Tedy na celých 7 pracovních týdnů si od nás odpočinou ti, kteří chtějí, a kdo by měl zájem o nějaké zprávy od nás, tak se může tu a tam podívat na tuhle stránku. Pokusíme se čas od času dát o sobě vědět prostřednictvím všemocného média mezisítě.
Plán je následující: v pondělí v 7.00 odlet z Prahy přes Miláno a Sao Paulo do Buenos Aires, krásných třicet hodin na cestě. Na hlavní město máme pár dní s přestávkou v Uruguayi (kde budeme celý den slintat nad parními lokomotivami :-)) a 13. 2. máme letenku do nejjižnějšího města světa jménem Ushuaia. V Ohňové zemi se budeme kochat přírodou a laskat se s tučňáky a pak cestovat dále Patagonií, kde jsme si vyhlídli několik opojně krásných míst, jako je třeba ledovec Perito Moreno nebo příroda okolo El Chalténu. Následovat by měl divoký přesun (letecky nebo busmo) na sever do vinicemi obklopené Mendozy případně do univerzitního města Córdoby. Poslední z argentinských destinací, než překročíme hranice, bude měsíční krajina Quebrada de Humahuaca. Z Argentiny, kde žije nejméně původních indiánských obyvatel v jižní Americe, se rázem octneme v nejvíce indiánské zemi, a to v Bolívii. Tam bychom rádi navštívili několik míst: solnou poušť Salar de Uyuni, stříbrné město Potosí, nejvýš položené jezero Titicaca a hlavní město La Paz s nejvýše položeným mezinárodním letištěm na světě, odkud odlétáme 19. 3. směr vodopády Iguazú. Odtud se zvolna přesuneme zpět do tavicího kotle jižní Ameriky, tangem proslaveného Buenos Aires.
Program je dost nabitý, tak snad stihneme alespoň něco.
Teď se snažíme balit, přičemž letenka jasně říká NE víc než 20 kg, takže veškeré zbytečnosti musíme nechat doma, což je obzvlášť pro mě velice náročné. :-)
Než budou nějaké fotky a čas je nahrát do picasy, prohlédněte si v galerii (když kliknete na prezentaci) alespoň Blaka, jehož necitelně opouštíme...
Termín expedice, či jak to nazvat, se řídil vlastně cenou letenky, Ruzyň tedy opouštíme v pondělí 8.2. a zpět nás přivítá opojná náruč Terminálu 2 26.3. v pátek. Tedy na celých 7 pracovních týdnů si od nás odpočinou ti, kteří chtějí, a kdo by měl zájem o nějaké zprávy od nás, tak se může tu a tam podívat na tuhle stránku. Pokusíme se čas od času dát o sobě vědět prostřednictvím všemocného média mezisítě.
Plán je následující: v pondělí v 7.00 odlet z Prahy přes Miláno a Sao Paulo do Buenos Aires, krásných třicet hodin na cestě. Na hlavní město máme pár dní s přestávkou v Uruguayi (kde budeme celý den slintat nad parními lokomotivami :-)) a 13. 2. máme letenku do nejjižnějšího města světa jménem Ushuaia. V Ohňové zemi se budeme kochat přírodou a laskat se s tučňáky a pak cestovat dále Patagonií, kde jsme si vyhlídli několik opojně krásných míst, jako je třeba ledovec Perito Moreno nebo příroda okolo El Chalténu. Následovat by měl divoký přesun (letecky nebo busmo) na sever do vinicemi obklopené Mendozy případně do univerzitního města Córdoby. Poslední z argentinských destinací, než překročíme hranice, bude měsíční krajina Quebrada de Humahuaca. Z Argentiny, kde žije nejméně původních indiánských obyvatel v jižní Americe, se rázem octneme v nejvíce indiánské zemi, a to v Bolívii. Tam bychom rádi navštívili několik míst: solnou poušť Salar de Uyuni, stříbrné město Potosí, nejvýš položené jezero Titicaca a hlavní město La Paz s nejvýše položeným mezinárodním letištěm na světě, odkud odlétáme 19. 3. směr vodopády Iguazú. Odtud se zvolna přesuneme zpět do tavicího kotle jižní Ameriky, tangem proslaveného Buenos Aires.
Program je dost nabitý, tak snad stihneme alespoň něco.
Teď se snažíme balit, přičemž letenka jasně říká NE víc než 20 kg, takže veškeré zbytečnosti musíme nechat doma, což je obzvlášť pro mě velice náročné. :-)
Než budou nějaké fotky a čas je nahrát do picasy, prohlédněte si v galerii (když kliknete na prezentaci) alespoň Blaka, jehož necitelně opouštíme...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
