Bromo - tajemná i děsivá kráska

Netolikmasinkofilni, mozna az masinkofobni sekce se vydala na vylet na Bromo, posvatnou sopku vychodni Javy, respektive do narodniho parku Bromo - Tengger - Semeru. Od te doby, co jsem tam byla naposledy, se to tam trochu zmenilo [viz clanek z roku 2008 indonesie2008.blog.cz/0808/z-probolingga]. Vylety nahoru dodavkou a jeepem ale zustavaji stejne. Jen tentokrat jsme konecne vyjeli do vesnice v horach a unikli z rusneho, prasneho Probolingga, kde nam minule zmizelo par veci z pokoje.
Ani tentokrat jsme na vyhlidce na vychod slunce nad sopkami nebyli sami. Ale vyhled byl jiny, ne z takoveho nadhledu. Museli jsme si vyslapnout peknych par vyskovych metru prasnou cestou. Nad dvema pristresky, kde vetsina turistu zustala u stanku s cajem, kafem a smazenymi banany (pisang goreng), slo jeste lezt kousek nahoru, asi jako kdyz se sapete na velkou skalu v Sarce z vychodni strany, jen si pripoctete spoustu prachu vsude kolem. Vyhlidka na tri sopky, z nichz dve jsou aktivni a jedna jako male dite roste v jejich naruci. Postupne vylezaji ze tmy a rozlehly krater je zahalen mlhou, ktere pomalu ubyva. Vytvari krasne vlnky, ne jako more z cesty lodkou z Karimunjawy. Je to klidna hladina mlh v prastarem krateru Tengger, z nejz vystupuje kralovna Bromo a mlade Batok, ktere od minule urcite o par metru vyrostlo. V pozadi coudi Semeru, nejvyssi sopka Javy.
Jak se rozedniva, mizeji hvezdy a obzor se zbarvuje doruzova a oranzova. Pak vykoukne slunce a ozari ony sopky - sice jen zlehka, ale je to prave ten moment, pro ktery stoji za to tenhle vylet podniknout a ktery se neda tak docela zachytit fotoaparatem.
Kdyz si vychutnate vyhled dosyta, sejdete zpatky k jeepu, ktery vas doveze do stredu krateru, odkud se jde pesky az ke schodum vedoucim na vrchol Broma. Muzete se nechat svezt na koniku, pokud se vam nechce dychat ten vsudypritomny prach dele, nez je bezpodminecne nutne. A jsou to prave konici a jejich pani, co tvori nezapomenutelnou atmosferu tohoto mista. Obcas se kolem prozene nejaky v klusu. Jezdci mivaji kukly, aby se tolik nenadychali, proto vypadaji jako cerni rytiri vykonavajici dulezite poslani. Odmitate-li nekdy az doterne dotazy, zda skutecne nechcete svezt, zkuste rict namisto indoneskeho terima kasih, dekuji, tenggerske kesuwun. Tenggerane, mistni obyvatele, jsou hinduiste a byli to oni, kdo postavil pod Bromem chram Poten. I ten tvori vzacnou atmosferu toho mista.
Bromo je velice uctivana, a kdyz chrli lavu, mistni veri, ze jeji buh se velmi zlobi. Naposledy se rozciloval letos na zacatku roku, to proto to tu vypada jinak nez minule. Zminovane zabradli, ktereho jsme pred tremi lety videli cast, zcela chybi, proto na okraji krateru neni radno dostat zavrat. Kolem je jen castecne vyslapana cesticka a pohled dolu zcela mrazivy. Uz tam neni ten nenapadne rozpraskany povrch jako pred tremi lety, z nejz klidne cmoudil sirny dym. Co jsme videli tentokrat, byla brana do pekla. Naprosto jasne jsem rozeznala dabluv chrtan na Iguazu. Nebo taky konec sveta, jeden z mnoha, z nehoz vystupuji oblaky pachnouciho sopecneho koure od pozlobeneho boha. Na uklidnenou mu tam lide vhazuji obetiny, ktere si koupi u mistnich prodavacu obetin (zajimave povolani), dalsi zjev typicky pro Bromo. Je libo pestrobarevnou vicepatrovou kvetinu-obetinu? Ta jiste zaruci delsi klid. Tidak, kesuwun. Mne staci prosta bila alpska protez.
Z 255 schodu vedoucich ke krateru jich bylo minimalne tricet uplne prikryto sopecenym prachem z lednove erupce. Stejne tak bylo schovane skoro pul metrem cele parkoviste pro jeepy. Ten prach - byl vsude, ten sopecny prach, co ho nelze nedychat, a vracejice se z vyletu mate pocit, ze jsem se v nem vyvaleli.

Karimunjawa - lodní doprava pro 21. století, aneb jak jsem potkal rybu

[Omlouvam se za diakritiku, nejak to mistni pocitac nezvladnul...]
Vzhledem k vrcholícímu svátku Idul Fitri jsme chteli utéct z Jávy. Volba (stylem otevri Lounák na náhodné strane a zacni prosazovat nalezenou lokalitu) padla na souostroví Karimunjawa, které se nachází asi 80 kilometru severne od Jávy približne nad jejím prostredkem. Lod na tyto ostruvky odjíždí z Jepary, o které už byla rec v minulém príspevku. Ráno v 6:00 dle rad místnáku jsme byli v prístavu. Nikde nikdo, jen pár turistu. V devet, kdy lod normálne odjíždí, jsme již jen marne sháneli nekoho, kdo by nás tam odvezl. Posledni den Idul Fitri prece verejna lod nepojede. Nabídka puvodne ráno i byla, ale behem casu si to nejak rozmysleli. Když zastavila taková bárka, která se držela nad hladinou jen silou vule/Boha/Alláha/náhody (nehodící se škrtnete), tak to jsme hrde odmítli, že se preci nenecháme utopit. No nic z toho nebylo, tak jsme odjeli na místní pláž, kde jsme se aspon všichni vykoupali, vyzkoušeli jsme jízdu na banánu (celkem psina, až na ty pády do vody:) ) a druhý den ráno že pojedeme.
Úderná jednotka David+Dušan vyrazila na 6 koupit lístky na lod a my že dorazíme casem. Lod má odjíždet v 9, což pri místním chápání casu znamená tak v 10. Omyl. Kdo by cekal, že se prodaj lístky (kterých má být 250, aby všichni sedeli. Reálne se jich prodalo o nejakou tu stovku víc...) a proste se vyrazí. My jsme dorazili v 7:30 do prístavu, najíždecí rampa byla zvednutá a mustek byl pryc. Ouha. Nicméne v této zemi je možné všechno, a tak jsme jednoduse naskocili do lodi oknem [pozn. dva metry nad zemi a skoro metr od mola] a za pár okamžiku se jelo. Šest hodin nastojáka na lodi zaklínený mezi auto a motorku cloveka nemuže rozhodit.

Karimunjawa byla prekrásná, plán byl zde pobýt dve noci, zašnorchlovat si, zaplavat si, projít se a hlavne si odpocinout. Povedlo se.

Cesta zpet nás trochu desila. Nocní trajekt odjíždel ve 23:00, takže pres noc nic extra. Co se dalo delat, byli jsme smíreni s nocním presunem nekde na palube mezi auty. Po páté hodine jsme se vydali do prístavu k pokladne, aby byla jistota, že se vejdem. Byli jsme zapsáni na poradník k pokladne, která se mìla otevrít v 8. Kolem šesté se standardne setmelo, což rozhodne prehlednosti situace nepridalo. Dav se zacal rozrustat a naplnilo se celé molo vedoucí k lodi. Když na to po asi hodine a pùl prišli i zamestnanci lodarské firmy (prece si nemohli všimnout, že jim závorou nekolik hodin projíždejí auta, motorky a proudej davy lidí...), tak to zacali vyhánet zpet. Aby to urychlili, pridali výhružku, že neotevrou pokladnu, dokud kdokoliv bude molu. Jako podpurný argument zhasli lampu. V tu chvíli jsme byli ovládáni davem. Z jedné strany ti, kterí chtìli odejít z mola, z druhé strany ti, kterí nevedeli, že se na molo nesmí a chteli tam jít. Po další hodine, kdy jsme již byli zcela komprimování a deprimováni jsme radši šli z davu ven. Pokladna se nakonec oterela, prodala odhadem nekolik desítek lístkù a vyhlásili, že je vyprodáno. Jedenáct hodin veèer, trajekt se pomalu chystá k odjezdu, ale bez nás. U pokladny byla stále tlacenice, nyní ovšem místnáci rvali na lidi z lodarské firmy. Celé zájezdy lidí se proste na lod nevešly. Prestože jsme nerozumneli, tak emoce vložené do této rozepre byly asi nejsilnìjší co jsme tu kdy videli, a usmevavé tváre místních se promenily ve smesici hnevu a zloby. Nejlépe to shrnul místnák, který pouze zarval: "Mafia, mafia..."
Váhali jsme co dál, nejpravdepoobnejší byla možnost návratu do hotelu a druhý den se sverit do rukou mafie, abychom se z ostrovu dostali. Ješte jsme meli nabídku na rychlod, která mela jet druhý den, dokonce nám potvrdili i lístky, procež když jsme napsali jména na jeho papírek s rezervacema, tak mu nekdo zavolal, on rekl full a sproste nás škrtnul.
Zoufalství.
Z cistajasna za námi prišli místnáci, jestli si nechceme najmout lod s nima, že se musej dostat na pevninu ješte dnes. Probehlo smlouvání s údajným kapitánem (nás to vyšlo cca 500 korun, trajekt stojí cca 60 korun) a mohlo se vyrazit. Pod rouškou tmy prijela lod, kterou jsme naštestí videli až ráno. Dostali jsme vesty, batohy šly do podpalubí a my se rozdelili na horní palubu a dolní palubu. Co vám budeme vyprávet, vybrali nejvetší vrak v prístavu, kdyby náhodou nedojel, ale potopil se cestou, tak aby škoda nebyla moc vysoká... Proto ješte pred odjezdem krátká modlitba (priznávám, že rozdíl ve slovech pay a pray pri výslovnosti místnáku není moc zretelny... bylo mi trochu podezrelé, že chtejí platit predem). I ulehli jsme na spodní palube (což je opravdu honosné oznacení pro ten prostor dva krát tri metry) a na horní palube (což není nic jiného než strecha nad spodní palubou bez jakéhokoliv zábradlí) a vydali se do inkoustove cerni noci. Po chvilce jízdy bylo jasné, že dilema mezi horní a spodní palubou je víceméne nerešitelné. Nahore cákají vlny, fouká vítr a je zde urcité riziko vykoupání se. Oproti tomu dolní paluba byla proti vypadnutí z lodi celkem bezpecná, ale ten randál od motoru byl nesnesitelný, smrad výfukových plynu taktéž, a aby to nebylo všechno, tak jednou za cas se prelila voda pres zád ci boky a i spodní paluba byla durch.

Vzhledem k tomu, že jsem spal na spodní palube, nemohu dostatecne barvite popsat pocity hornopalubanù, ale spodnopalubanské pocity znám docela obbstojne. Ulehnutí probehlo na klidné hladine a bez zapnutého motoru. Já blbec si myslel, že by to mohlo být i docela pohodlné. Pak nastartovali motor (v tu chvíli jsem pochopil, že to pohodlné nebude), v zápetí nastartovali i druhý motor (v tu chvíli jsem pochopil, že cesta bude dlouhá, nárocná a s nejistým výsledkem). Po opuštení pristavu a vyjetí na širé more prišla ihned první vlna, která se prevalila pres bok a Míša byla durch, tak šla na horní palubu (jako by si tam clovek pomohl...). Mel jsem aspon víc místa pro sebe:) Hlavu jsme si svorne uložili na takové prkýnko, které bylo sice tvrdým polštárem, ale aspon nejakým. Hlava nám tak padala do takového ružového prícného pruhu, kam jsme dali i veci. Tento prícný pruh sloužil k odvodnování podpalubí, takže po chvíli jízdy pomocník kapitána zapumpoval nenápadnou pumpickou a naše veci byly durch, stejne tak jako naše vlasy. Tento postup se behem noci opakoval mnohokrát. V tuto chvíli jsme tedy byli mokrí z boku od bocních vln a meli jsme mokré hlavy. Odpoledne umytá hlava opravdu již nebyla umytá. Taktéž jsem si vzal dlouhé nohavice a dlouhý rùkáv, které jsem do te doby nepoužil. To cisté oblecení již rozhodnì nebylo cisté. Pomalu se pracovalo i na tom, že to není oblecení:) V rámci zlepšování kvality cestování jsme nabrali vodu i pres zád a bylo to, jako by vám nekdo nalil do postele kubík vody. Velmi osvežující... Po hodine zacal chcípat motor. To byla neskutecne užásné pro težce zkoušené uši, ovšem obava z toho, že již motor nenaskocí, jak je u místních motorù bežné, tento blažený stav ticha ponekud kazila. Bylo nutné rozebrat podlahu pod námi. Neveril jsem, jak jsme dokázali prisát na strop, aby kapitán mohl vlézt k nádržím. Nakonec jsme mu tam i posvítili a problém se vyrešil, mohlo se jet dál. Tato problematika se rutinne rešila zhruba každou hodinu... Mokrí od nohou, od hlavy i z boku jsme pomlu zacali usínat. Aby ani milimetr nezustal suchý, zacal strop nad námi propouštet vodu, takže na nás ješte kapalo. S rozednenín prišla aspon nadeje, že kdyby nekdo prepadnul, že se nám ho podarí najít. Nicméne pevnina daleko pred námi. More se však uklidnilo, a tak jízda probíhala celkem prijatelným zpùsobem (pouze každé tri minuty opláchnutí z boku), cili nálada skupiny se znacne zlepšila. Po osmi hodinách jízdy jsme nakonec zakotvili, srdecne štastni, že jsme vùbec dorazili, a když jsme vystoupili, tak jsme teprve videli, jakou hrùzou jsme jeli... Prístav smrdel rybinou a tlejícími odpadky, tak rychle pryc, aspon nebudeme muset koukat na ten trajekt, na kterém jsme práve prožili noc.
Možná se oprávnene ptáte (tedy aspon ti, kterí sem docetli), kde že jsem potkal rybu... Ležela s námi na palube malinká deseticentimetrová rybka. Jak se domníváme, tak to bylo celonocní úsilí posádky ulovit nejakou peknou, porádnou rybu. Pravdepodobnì jsme kvuli ní i nekolikrát zastavovali, možná se nám zamotal vlasec do lodního šroubu... možná... Nebo nám jen tak vplavala do lodi, když jsme byli chvilku pod vodou. Nebo k nám priskocila, když se nás snažila stopovat... Rozhodne však po ránu byla dost leklá, stejne jako my.

Díky této jízde jsme celkem názorne pochopili, proc je pro místní obyvatele náboženství tak duležité...

Holt platí okrídlené prísloví: "Není moc chytrý, cestovat na Jávu, když je Idul Fitri"

Na cestach

Nemyslete si, ze na Vas nemyslime! Jen ve viru cestovani a zarizovani neni sila Vam napsat jakekoliv zazitky. A ze jich je!
Proto Vam sem aspon dame nasi aktualni pozici.
Jelikoz sekce masinkofilni uz unudila sekci netolikmasinkofilni temer k smrti, doslo k rozdeleni. Dve tretiny nasi skupiny jsou nyni na posvatne hore Bromo, kde jdou ted spat, aby za par hodin vstavali na prekrasny vychod slunce. Zbyla tretina je v okresnim mestecku Kediri (vyslovene dira po granatu, jenom ctvrt milionu obyvatel) a zitra nas ceka snad navsteva dalsich cukrovaru.

Ted uz vite, ze jsme zivi a zdravi, tak se o nas snad nebojite:)

Ivos

Tváře Jávy

Zdravím pozdněletní Prahu a z Jávy hlásím příjemných večerních cca 26 stupňů. Hlásím se z Jepary, města proslulého výrobou teakového nábytku. Pro představu, co tu prodávají v každém druhém domě, si zajeďte třeba na Karlovarskou do ohromné prodejny koberců a teakových skvostů. Plánovali jsme si tady zakoupit kuchyňský stůl z masivního dřeva se židlemi, takové moc pěkné stoly ze dřeva ze starých lodí tu mají. Pak nám ale někdo řekl, že na to by nám 30 kilo do letadla nestačilo. Tedy dobře, aspoň židličku nebo nějakou pěknou blbost. Jak to tak chodí, ani to se nám nepodařilo sehnat. Vybrali jsme si pro příjezd na Jávu totiž období největšího muslimského svátku, který ochromil fungování celého ostrova. Takže se na ten krásný nábytek pojedeme podívat zase na Kalovarskou. Všechny obchody jsou zavřené.
Během Lebaranu, v jehož duchu se zatím naše cesta vyvíjí, se místní intenzivně modlí a nepracují. Ale bylo zajímavé vidět Jávu ve slavnostním sárongu a slyšet její muezziny zpívat, respektive hulákat skoro celý den stejně jako lidi radovat se z konce půstu (nebo postu?).
Jde o oslavy konce ramadánu a začátku nového měsíce. Tady se těm oslavám říká Idul Fitri nebo Hari Raya (velký den) a trvá to několik dní. Nikdo nám nebyl schopen říct, kdy přesně to končí, respektive každý tvrdí něco jiného. Taky v každém městě se to slaví jindy. Prý. Ze stejného důvodu jsme nepochodili ani v krásném parním cukrovaru, kam jsme se po cestě chtěli podívat. Zkrátka - začátek našeho výletu se zdá být zatím neúspěšný - přejeli jsme dvě třetiny ostrova a nic jsme neviděli.
Tedy tak by se to mohlo jevit, protože naší dosavadní jedinou aktivitou bylo přesouvání se odněkud někam. Kdybychom nebyli na Jávě.
Z najatého auta (všechny vlaky byly vyprodané, protože během svátků většina místňáků cestuje - navštěvuje příbuzné nebo jezdí na dovolenou) nebo z autobusu lze vidět mnoho. Taky zažít. Tak třeba - ulice plné becaků (čti: bečak; cyklorikša - pojednání o tomhle vozítku a jejich řidičích ("obyvatelích") možná někdy napíšu, je to úžasný zjev), warungů (pojízdných stánků s jídlem), dětí a zevlujících občanů jsou tak barevné, že dívajíce se z okna se nikdy nenudíte. Ani v autobusech, jejichž cesta je často nekonečná, nebudete mít dlouho chvíli. Cestu zpříjemňují hudebníci a prodejci všeho možného. Těžko se to popisuje, to musíte zažít. Ulice jsou rušné, přeplněné a zdá se, že místní nechodí nikdy spát.
Jeden warungista začal svoji směnu v půl jedné v noci - prodával sote ayam (kuřecí špízy) hned u našeho hotelu v Pekalonganu. Začalo to ale tím, že z ulice se přitoulala kočička a sedla si poblíž nás, kochala se hotelem a přilehou dálnicí, možná i námi - přeci jen, v tomto městě batiky se moc turistů nezastaví. Číča pak odkráčela za roh a už jsme ji neviděli. Po chvíli vyšel pán - těžko říct, jak byl starý, mohlo mu být stejně tak třicet jako sedmdesát - před sebou tlačil warung a v něm měl na grilu cosi, co se nápadně podobalo kočičím ocáskům :-) Malé špízky s arašídovou omáčkou a rýží jsem si dala s chutí. Nevadí, že to byla už třetí večeře (nepředpokládejte, že se vrátíme vyhublí, Jáva má co nabídnout i po stránce gastronomické :-).
Dnes jsme byli neúspěšní se sháněním lodi na tropicky rajské ostrovy Karimunjawa, tak jsme navštívili místní pláž. Zkrátka trocha toho slunečního vyvalování nám neuškodí, mysleli jsme si. Tak teď mažeme pantenolem, co to dá. Ale stálo to za to, Jávské moře je krásné, i když teplé jak jávská káva, ale zdaleka ne tak sladké.

Škoda že tu smrdí kanál

A jsme zase v Jakartě. Po třech letech a devatenáctihodinovém letu s Emirates.
Odjeli jsme sem znovu, abychom nasáli místní přátelskou atmosféru, milé úsměvy, truchu gumového času, vůni cukrové třtiny a parních lokomotiv a esenci vysněné Jávy básníka-dobrodruha Konstantina Biebla.
Program na následující dny je ještě nejasný, jisté je, že zítra se přesouváme na východ. Nevíme jak, nevíme kdy a ani kam. Jen pryč odsud.
I když i indonéská metropole nás uměla překvapit - když jsme přijížděli do centra, vítaly nás ohňostroje a davy rozveselených Indonésanů. Končí totiž ramadán, proto jsou ulice vyzdobeny, všichni svátečně naladěni.
Dnešní večer jsme strávili v téže hospodě jako před třemi lety užívajíce si konečně místních specialit, smažených nudlí a rýže a čerstvých džusů. Následky očekáváme, i když desinfikujeme poctivě :-) Večer jsme završili posezením s energickými místňáky, kteří nám představili zdejší popovou scénu ve vlastní produkci na kytaru a bubny. Není lepší přivítání od města, o němž jsme si mysleli, že nemá co nabídnout.
Doufám, že nás Indonésie bude překvapovat i nadále pozitivně (alespoň následujících 22 dní) hýčkat nás a obohacovat svými dary a obklopovat nás svými nesčetnými barvami.
Držte nám prosím palce!