Netolikmasinkofilni, mozna az masinkofobni sekce se vydala na vylet na Bromo, posvatnou sopku vychodni Javy, respektive do narodniho parku Bromo - Tengger - Semeru. Od te doby, co jsem tam byla naposledy, se to tam trochu zmenilo [viz clanek z roku 2008 indonesie2008.blog.cz/0808/z-probolingga]. Vylety nahoru dodavkou a jeepem ale zustavaji stejne. Jen tentokrat jsme konecne vyjeli do vesnice v horach a unikli z rusneho, prasneho Probolingga, kde nam minule zmizelo par veci z pokoje.
Ani tentokrat jsme na vyhlidce na vychod slunce nad sopkami nebyli sami. Ale vyhled byl jiny, ne z takoveho nadhledu. Museli jsme si vyslapnout peknych par vyskovych metru prasnou cestou. Nad dvema pristresky, kde vetsina turistu zustala u stanku s cajem, kafem a smazenymi banany (pisang goreng), slo jeste lezt kousek nahoru, asi jako kdyz se sapete na velkou skalu v Sarce z vychodni strany, jen si pripoctete spoustu prachu vsude kolem. Vyhlidka na tri sopky, z nichz dve jsou aktivni a jedna jako male dite roste v jejich naruci. Postupne vylezaji ze tmy a rozlehly krater je zahalen mlhou, ktere pomalu ubyva. Vytvari krasne vlnky, ne jako more z cesty lodkou z Karimunjawy. Je to klidna hladina mlh v prastarem krateru Tengger, z nejz vystupuje kralovna Bromo a mlade Batok, ktere od minule urcite o par metru vyrostlo. V pozadi coudi Semeru, nejvyssi sopka Javy.
Jak se rozedniva, mizeji hvezdy a obzor se zbarvuje doruzova a oranzova. Pak vykoukne slunce a ozari ony sopky - sice jen zlehka, ale je to prave ten moment, pro ktery stoji za to tenhle vylet podniknout a ktery se neda tak docela zachytit fotoaparatem.
Kdyz si vychutnate vyhled dosyta, sejdete zpatky k jeepu, ktery vas doveze do stredu krateru, odkud se jde pesky az ke schodum vedoucim na vrchol Broma. Muzete se nechat svezt na koniku, pokud se vam nechce dychat ten vsudypritomny prach dele, nez je bezpodminecne nutne. A jsou to prave konici a jejich pani, co tvori nezapomenutelnou atmosferu tohoto mista. Obcas se kolem prozene nejaky v klusu. Jezdci mivaji kukly, aby se tolik nenadychali, proto vypadaji jako cerni rytiri vykonavajici dulezite poslani. Odmitate-li nekdy az doterne dotazy, zda skutecne nechcete svezt, zkuste rict namisto indoneskeho terima kasih, dekuji, tenggerske kesuwun. Tenggerane, mistni obyvatele, jsou hinduiste a byli to oni, kdo postavil pod Bromem chram Poten. I ten tvori vzacnou atmosferu toho mista.
Bromo je velice uctivana, a kdyz chrli lavu, mistni veri, ze jeji buh se velmi zlobi. Naposledy se rozciloval letos na zacatku roku, to proto to tu vypada jinak nez minule. Zminovane zabradli, ktereho jsme pred tremi lety videli cast, zcela chybi, proto na okraji krateru neni radno dostat zavrat. Kolem je jen castecne vyslapana cesticka a pohled dolu zcela mrazivy. Uz tam neni ten nenapadne rozpraskany povrch jako pred tremi lety, z nejz klidne cmoudil sirny dym. Co jsme videli tentokrat, byla brana do pekla. Naprosto jasne jsem rozeznala dabluv chrtan na Iguazu. Nebo taky konec sveta, jeden z mnoha, z nehoz vystupuji oblaky pachnouciho sopecneho koure od pozlobeneho boha. Na uklidnenou mu tam lide vhazuji obetiny, ktere si koupi u mistnich prodavacu obetin (zajimave povolani), dalsi zjev typicky pro Bromo. Je libo pestrobarevnou vicepatrovou kvetinu-obetinu? Ta jiste zaruci delsi klid. Tidak, kesuwun. Mne staci prosta bila alpska protez.
Z 255 schodu vedoucich ke krateru jich bylo minimalne tricet uplne prikryto sopecenym prachem z lednove erupce. Stejne tak bylo schovane skoro pul metrem cele parkoviste pro jeepy. Ten prach - byl vsude, ten sopecny prach, co ho nelze nedychat, a vracejice se z vyletu mate pocit, ze jsem se v nem vyvaleli.
úterý 13. září 2011
sobota 10. září 2011
Karimunjawa - lodní doprava pro 21. století, aneb jak jsem potkal rybu
[Omlouvam se za diakritiku, nejak to mistni pocitac nezvladnul...]
Vzhledem k vrcholícímu svátku Idul Fitri jsme chteli utéct z Jávy. Volba (stylem otevri Lounák na náhodné strane a zacni prosazovat nalezenou lokalitu) padla na souostroví Karimunjawa, které se nachází asi 80 kilometru severne od Jávy približne nad jejím prostredkem. Lod na tyto ostruvky odjíždí z Jepary, o které už byla rec v minulém príspevku. Ráno v 6:00 dle rad místnáku jsme byli v prístavu. Nikde nikdo, jen pár turistu. V devet, kdy lod normálne odjíždí, jsme již jen marne sháneli nekoho, kdo by nás tam odvezl. Posledni den Idul Fitri prece verejna lod nepojede. Nabídka puvodne ráno i byla, ale behem casu si to nejak rozmysleli. Když zastavila taková bárka, která se držela nad hladinou jen silou vule/Boha/Alláha/náhody (nehodící se škrtnete), tak to jsme hrde odmítli, že se preci nenecháme utopit. No nic z toho nebylo, tak jsme odjeli na místní pláž, kde jsme se aspon všichni vykoupali, vyzkoušeli jsme jízdu na banánu (celkem psina, až na ty pády do vody:) ) a druhý den ráno že pojedeme.
Úderná jednotka David+Dušan vyrazila na 6 koupit lístky na lod a my že dorazíme casem. Lod má odjíždet v 9, což pri místním chápání casu znamená tak v 10. Omyl. Kdo by cekal, že se prodaj lístky (kterých má být 250, aby všichni sedeli. Reálne se jich prodalo o nejakou tu stovku víc...) a proste se vyrazí. My jsme dorazili v 7:30 do prístavu, najíždecí rampa byla zvednutá a mustek byl pryc. Ouha. Nicméne v této zemi je možné všechno, a tak jsme jednoduse naskocili do lodi oknem [pozn. dva metry nad zemi a skoro metr od mola] a za pár okamžiku se jelo. Šest hodin nastojáka na lodi zaklínený mezi auto a motorku cloveka nemuže rozhodit.
Karimunjawa byla prekrásná, plán byl zde pobýt dve noci, zašnorchlovat si, zaplavat si, projít se a hlavne si odpocinout. Povedlo se.
Cesta zpet nás trochu desila. Nocní trajekt odjíždel ve 23:00, takže pres noc nic extra. Co se dalo delat, byli jsme smíreni s nocním presunem nekde na palube mezi auty. Po páté hodine jsme se vydali do prístavu k pokladne, aby byla jistota, že se vejdem. Byli jsme zapsáni na poradník k pokladne, která se mìla otevrít v 8. Kolem šesté se standardne setmelo, což rozhodne prehlednosti situace nepridalo. Dav se zacal rozrustat a naplnilo se celé molo vedoucí k lodi. Když na to po asi hodine a pùl prišli i zamestnanci lodarské firmy (prece si nemohli všimnout, že jim závorou nekolik hodin projíždejí auta, motorky a proudej davy lidí...), tak to zacali vyhánet zpet. Aby to urychlili, pridali výhružku, že neotevrou pokladnu, dokud kdokoliv bude molu. Jako podpurný argument zhasli lampu. V tu chvíli jsme byli ovládáni davem. Z jedné strany ti, kterí chtìli odejít z mola, z druhé strany ti, kterí nevedeli, že se na molo nesmí a chteli tam jít. Po další hodine, kdy jsme již byli zcela komprimování a deprimováni jsme radši šli z davu ven. Pokladna se nakonec oterela, prodala odhadem nekolik desítek lístkù a vyhlásili, že je vyprodáno. Jedenáct hodin veèer, trajekt se pomalu chystá k odjezdu, ale bez nás. U pokladny byla stále tlacenice, nyní ovšem místnáci rvali na lidi z lodarské firmy. Celé zájezdy lidí se proste na lod nevešly. Prestože jsme nerozumneli, tak emoce vložené do této rozepre byly asi nejsilnìjší co jsme tu kdy videli, a usmevavé tváre místních se promenily ve smesici hnevu a zloby. Nejlépe to shrnul místnák, který pouze zarval: "Mafia, mafia..."
Váhali jsme co dál, nejpravdepoobnejší byla možnost návratu do hotelu a druhý den se sverit do rukou mafie, abychom se z ostrovu dostali. Ješte jsme meli nabídku na rychlod, která mela jet druhý den, dokonce nám potvrdili i lístky, procež když jsme napsali jména na jeho papírek s rezervacema, tak mu nekdo zavolal, on rekl full a sproste nás škrtnul.
Zoufalství.
Z cistajasna za námi prišli místnáci, jestli si nechceme najmout lod s nima, že se musej dostat na pevninu ješte dnes. Probehlo smlouvání s údajným kapitánem (nás to vyšlo cca 500 korun, trajekt stojí cca 60 korun) a mohlo se vyrazit. Pod rouškou tmy prijela lod, kterou jsme naštestí videli až ráno. Dostali jsme vesty, batohy šly do podpalubí a my se rozdelili na horní palubu a dolní palubu. Co vám budeme vyprávet, vybrali nejvetší vrak v prístavu, kdyby náhodou nedojel, ale potopil se cestou, tak aby škoda nebyla moc vysoká... Proto ješte pred odjezdem krátká modlitba (priznávám, že rozdíl ve slovech pay a pray pri výslovnosti místnáku není moc zretelny... bylo mi trochu podezrelé, že chtejí platit predem). I ulehli jsme na spodní palube (což je opravdu honosné oznacení pro ten prostor dva krát tri metry) a na horní palube (což není nic jiného než strecha nad spodní palubou bez jakéhokoliv zábradlí) a vydali se do inkoustove cerni noci. Po chvilce jízdy bylo jasné, že dilema mezi horní a spodní palubou je víceméne nerešitelné. Nahore cákají vlny, fouká vítr a je zde urcité riziko vykoupání se. Oproti tomu dolní paluba byla proti vypadnutí z lodi celkem bezpecná, ale ten randál od motoru byl nesnesitelný, smrad výfukových plynu taktéž, a aby to nebylo všechno, tak jednou za cas se prelila voda pres zád ci boky a i spodní paluba byla durch.
Vzhledem k tomu, že jsem spal na spodní palube, nemohu dostatecne barvite popsat pocity hornopalubanù, ale spodnopalubanské pocity znám docela obbstojne. Ulehnutí probehlo na klidné hladine a bez zapnutého motoru. Já blbec si myslel, že by to mohlo být i docela pohodlné. Pak nastartovali motor (v tu chvíli jsem pochopil, že to pohodlné nebude), v zápetí nastartovali i druhý motor (v tu chvíli jsem pochopil, že cesta bude dlouhá, nárocná a s nejistým výsledkem). Po opuštení pristavu a vyjetí na širé more prišla ihned první vlna, která se prevalila pres bok a Míša byla durch, tak šla na horní palubu (jako by si tam clovek pomohl...). Mel jsem aspon víc místa pro sebe:) Hlavu jsme si svorne uložili na takové prkýnko, které bylo sice tvrdým polštárem, ale aspon nejakým. Hlava nám tak padala do takového ružového prícného pruhu, kam jsme dali i veci. Tento prícný pruh sloužil k odvodnování podpalubí, takže po chvíli jízdy pomocník kapitána zapumpoval nenápadnou pumpickou a naše veci byly durch, stejne tak jako naše vlasy. Tento postup se behem noci opakoval mnohokrát. V tuto chvíli jsme tedy byli mokrí z boku od bocních vln a meli jsme mokré hlavy. Odpoledne umytá hlava opravdu již nebyla umytá. Taktéž jsem si vzal dlouhé nohavice a dlouhý rùkáv, které jsem do te doby nepoužil. To cisté oblecení již rozhodnì nebylo cisté. Pomalu se pracovalo i na tom, že to není oblecení:) V rámci zlepšování kvality cestování jsme nabrali vodu i pres zád a bylo to, jako by vám nekdo nalil do postele kubík vody. Velmi osvežující... Po hodine zacal chcípat motor. To byla neskutecne užásné pro težce zkoušené uši, ovšem obava z toho, že již motor nenaskocí, jak je u místních motorù bežné, tento blažený stav ticha ponekud kazila. Bylo nutné rozebrat podlahu pod námi. Neveril jsem, jak jsme dokázali prisát na strop, aby kapitán mohl vlézt k nádržím. Nakonec jsme mu tam i posvítili a problém se vyrešil, mohlo se jet dál. Tato problematika se rutinne rešila zhruba každou hodinu... Mokrí od nohou, od hlavy i z boku jsme pomlu zacali usínat. Aby ani milimetr nezustal suchý, zacal strop nad námi propouštet vodu, takže na nás ješte kapalo. S rozednenín prišla aspon nadeje, že kdyby nekdo prepadnul, že se nám ho podarí najít. Nicméne pevnina daleko pred námi. More se však uklidnilo, a tak jízda probíhala celkem prijatelným zpùsobem (pouze každé tri minuty opláchnutí z boku), cili nálada skupiny se znacne zlepšila. Po osmi hodinách jízdy jsme nakonec zakotvili, srdecne štastni, že jsme vùbec dorazili, a když jsme vystoupili, tak jsme teprve videli, jakou hrùzou jsme jeli... Prístav smrdel rybinou a tlejícími odpadky, tak rychle pryc, aspon nebudeme muset koukat na ten trajekt, na kterém jsme práve prožili noc.
Možná se oprávnene ptáte (tedy aspon ti, kterí sem docetli), kde že jsem potkal rybu... Ležela s námi na palube malinká deseticentimetrová rybka. Jak se domníváme, tak to bylo celonocní úsilí posádky ulovit nejakou peknou, porádnou rybu. Pravdepodobnì jsme kvuli ní i nekolikrát zastavovali, možná se nám zamotal vlasec do lodního šroubu... možná... Nebo nám jen tak vplavala do lodi, když jsme byli chvilku pod vodou. Nebo k nám priskocila, když se nás snažila stopovat... Rozhodne však po ránu byla dost leklá, stejne jako my.
Díky této jízde jsme celkem názorne pochopili, proc je pro místní obyvatele náboženství tak duležité...
Holt platí okrídlené prísloví: "Není moc chytrý, cestovat na Jávu, když je Idul Fitri"
Vzhledem k vrcholícímu svátku Idul Fitri jsme chteli utéct z Jávy. Volba (stylem otevri Lounák na náhodné strane a zacni prosazovat nalezenou lokalitu) padla na souostroví Karimunjawa, které se nachází asi 80 kilometru severne od Jávy približne nad jejím prostredkem. Lod na tyto ostruvky odjíždí z Jepary, o které už byla rec v minulém príspevku. Ráno v 6:00 dle rad místnáku jsme byli v prístavu. Nikde nikdo, jen pár turistu. V devet, kdy lod normálne odjíždí, jsme již jen marne sháneli nekoho, kdo by nás tam odvezl. Posledni den Idul Fitri prece verejna lod nepojede. Nabídka puvodne ráno i byla, ale behem casu si to nejak rozmysleli. Když zastavila taková bárka, která se držela nad hladinou jen silou vule/Boha/Alláha/náhody (nehodící se škrtnete), tak to jsme hrde odmítli, že se preci nenecháme utopit. No nic z toho nebylo, tak jsme odjeli na místní pláž, kde jsme se aspon všichni vykoupali, vyzkoušeli jsme jízdu na banánu (celkem psina, až na ty pády do vody:) ) a druhý den ráno že pojedeme.
Úderná jednotka David+Dušan vyrazila na 6 koupit lístky na lod a my že dorazíme casem. Lod má odjíždet v 9, což pri místním chápání casu znamená tak v 10. Omyl. Kdo by cekal, že se prodaj lístky (kterých má být 250, aby všichni sedeli. Reálne se jich prodalo o nejakou tu stovku víc...) a proste se vyrazí. My jsme dorazili v 7:30 do prístavu, najíždecí rampa byla zvednutá a mustek byl pryc. Ouha. Nicméne v této zemi je možné všechno, a tak jsme jednoduse naskocili do lodi oknem [pozn. dva metry nad zemi a skoro metr od mola] a za pár okamžiku se jelo. Šest hodin nastojáka na lodi zaklínený mezi auto a motorku cloveka nemuže rozhodit.
Karimunjawa byla prekrásná, plán byl zde pobýt dve noci, zašnorchlovat si, zaplavat si, projít se a hlavne si odpocinout. Povedlo se.
Cesta zpet nás trochu desila. Nocní trajekt odjíždel ve 23:00, takže pres noc nic extra. Co se dalo delat, byli jsme smíreni s nocním presunem nekde na palube mezi auty. Po páté hodine jsme se vydali do prístavu k pokladne, aby byla jistota, že se vejdem. Byli jsme zapsáni na poradník k pokladne, která se mìla otevrít v 8. Kolem šesté se standardne setmelo, což rozhodne prehlednosti situace nepridalo. Dav se zacal rozrustat a naplnilo se celé molo vedoucí k lodi. Když na to po asi hodine a pùl prišli i zamestnanci lodarské firmy (prece si nemohli všimnout, že jim závorou nekolik hodin projíždejí auta, motorky a proudej davy lidí...), tak to zacali vyhánet zpet. Aby to urychlili, pridali výhružku, že neotevrou pokladnu, dokud kdokoliv bude molu. Jako podpurný argument zhasli lampu. V tu chvíli jsme byli ovládáni davem. Z jedné strany ti, kterí chtìli odejít z mola, z druhé strany ti, kterí nevedeli, že se na molo nesmí a chteli tam jít. Po další hodine, kdy jsme již byli zcela komprimování a deprimováni jsme radši šli z davu ven. Pokladna se nakonec oterela, prodala odhadem nekolik desítek lístkù a vyhlásili, že je vyprodáno. Jedenáct hodin veèer, trajekt se pomalu chystá k odjezdu, ale bez nás. U pokladny byla stále tlacenice, nyní ovšem místnáci rvali na lidi z lodarské firmy. Celé zájezdy lidí se proste na lod nevešly. Prestože jsme nerozumneli, tak emoce vložené do této rozepre byly asi nejsilnìjší co jsme tu kdy videli, a usmevavé tváre místních se promenily ve smesici hnevu a zloby. Nejlépe to shrnul místnák, který pouze zarval: "Mafia, mafia..."
Váhali jsme co dál, nejpravdepoobnejší byla možnost návratu do hotelu a druhý den se sverit do rukou mafie, abychom se z ostrovu dostali. Ješte jsme meli nabídku na rychlod, která mela jet druhý den, dokonce nám potvrdili i lístky, procež když jsme napsali jména na jeho papírek s rezervacema, tak mu nekdo zavolal, on rekl full a sproste nás škrtnul.
Zoufalství.
Z cistajasna za námi prišli místnáci, jestli si nechceme najmout lod s nima, že se musej dostat na pevninu ješte dnes. Probehlo smlouvání s údajným kapitánem (nás to vyšlo cca 500 korun, trajekt stojí cca 60 korun) a mohlo se vyrazit. Pod rouškou tmy prijela lod, kterou jsme naštestí videli až ráno. Dostali jsme vesty, batohy šly do podpalubí a my se rozdelili na horní palubu a dolní palubu. Co vám budeme vyprávet, vybrali nejvetší vrak v prístavu, kdyby náhodou nedojel, ale potopil se cestou, tak aby škoda nebyla moc vysoká... Proto ješte pred odjezdem krátká modlitba (priznávám, že rozdíl ve slovech pay a pray pri výslovnosti místnáku není moc zretelny... bylo mi trochu podezrelé, že chtejí platit predem). I ulehli jsme na spodní palube (což je opravdu honosné oznacení pro ten prostor dva krát tri metry) a na horní palube (což není nic jiného než strecha nad spodní palubou bez jakéhokoliv zábradlí) a vydali se do inkoustove cerni noci. Po chvilce jízdy bylo jasné, že dilema mezi horní a spodní palubou je víceméne nerešitelné. Nahore cákají vlny, fouká vítr a je zde urcité riziko vykoupání se. Oproti tomu dolní paluba byla proti vypadnutí z lodi celkem bezpecná, ale ten randál od motoru byl nesnesitelný, smrad výfukových plynu taktéž, a aby to nebylo všechno, tak jednou za cas se prelila voda pres zád ci boky a i spodní paluba byla durch.
Vzhledem k tomu, že jsem spal na spodní palube, nemohu dostatecne barvite popsat pocity hornopalubanù, ale spodnopalubanské pocity znám docela obbstojne. Ulehnutí probehlo na klidné hladine a bez zapnutého motoru. Já blbec si myslel, že by to mohlo být i docela pohodlné. Pak nastartovali motor (v tu chvíli jsem pochopil, že to pohodlné nebude), v zápetí nastartovali i druhý motor (v tu chvíli jsem pochopil, že cesta bude dlouhá, nárocná a s nejistým výsledkem). Po opuštení pristavu a vyjetí na širé more prišla ihned první vlna, která se prevalila pres bok a Míša byla durch, tak šla na horní palubu (jako by si tam clovek pomohl...). Mel jsem aspon víc místa pro sebe:) Hlavu jsme si svorne uložili na takové prkýnko, které bylo sice tvrdým polštárem, ale aspon nejakým. Hlava nám tak padala do takového ružového prícného pruhu, kam jsme dali i veci. Tento prícný pruh sloužil k odvodnování podpalubí, takže po chvíli jízdy pomocník kapitána zapumpoval nenápadnou pumpickou a naše veci byly durch, stejne tak jako naše vlasy. Tento postup se behem noci opakoval mnohokrát. V tuto chvíli jsme tedy byli mokrí z boku od bocních vln a meli jsme mokré hlavy. Odpoledne umytá hlava opravdu již nebyla umytá. Taktéž jsem si vzal dlouhé nohavice a dlouhý rùkáv, které jsem do te doby nepoužil. To cisté oblecení již rozhodnì nebylo cisté. Pomalu se pracovalo i na tom, že to není oblecení:) V rámci zlepšování kvality cestování jsme nabrali vodu i pres zád a bylo to, jako by vám nekdo nalil do postele kubík vody. Velmi osvežující... Po hodine zacal chcípat motor. To byla neskutecne užásné pro težce zkoušené uši, ovšem obava z toho, že již motor nenaskocí, jak je u místních motorù bežné, tento blažený stav ticha ponekud kazila. Bylo nutné rozebrat podlahu pod námi. Neveril jsem, jak jsme dokázali prisát na strop, aby kapitán mohl vlézt k nádržím. Nakonec jsme mu tam i posvítili a problém se vyrešil, mohlo se jet dál. Tato problematika se rutinne rešila zhruba každou hodinu... Mokrí od nohou, od hlavy i z boku jsme pomlu zacali usínat. Aby ani milimetr nezustal suchý, zacal strop nad námi propouštet vodu, takže na nás ješte kapalo. S rozednenín prišla aspon nadeje, že kdyby nekdo prepadnul, že se nám ho podarí najít. Nicméne pevnina daleko pred námi. More se však uklidnilo, a tak jízda probíhala celkem prijatelným zpùsobem (pouze každé tri minuty opláchnutí z boku), cili nálada skupiny se znacne zlepšila. Po osmi hodinách jízdy jsme nakonec zakotvili, srdecne štastni, že jsme vùbec dorazili, a když jsme vystoupili, tak jsme teprve videli, jakou hrùzou jsme jeli... Prístav smrdel rybinou a tlejícími odpadky, tak rychle pryc, aspon nebudeme muset koukat na ten trajekt, na kterém jsme práve prožili noc.
Možná se oprávnene ptáte (tedy aspon ti, kterí sem docetli), kde že jsem potkal rybu... Ležela s námi na palube malinká deseticentimetrová rybka. Jak se domníváme, tak to bylo celonocní úsilí posádky ulovit nejakou peknou, porádnou rybu. Pravdepodobnì jsme kvuli ní i nekolikrát zastavovali, možná se nám zamotal vlasec do lodního šroubu... možná... Nebo nám jen tak vplavala do lodi, když jsme byli chvilku pod vodou. Nebo k nám priskocila, když se nás snažila stopovat... Rozhodne však po ránu byla dost leklá, stejne jako my.
Díky této jízde jsme celkem názorne pochopili, proc je pro místní obyvatele náboženství tak duležité...
Holt platí okrídlené prísloví: "Není moc chytrý, cestovat na Jávu, když je Idul Fitri"
pátek 9. září 2011
Na cestach
Nemyslete si, ze na Vas nemyslime! Jen ve viru cestovani a zarizovani neni sila Vam napsat jakekoliv zazitky. A ze jich je!
Proto Vam sem aspon dame nasi aktualni pozici.
Jelikoz sekce masinkofilni uz unudila sekci netolikmasinkofilni temer k smrti, doslo k rozdeleni. Dve tretiny nasi skupiny jsou nyni na posvatne hore Bromo, kde jdou ted spat, aby za par hodin vstavali na prekrasny vychod slunce. Zbyla tretina je v okresnim mestecku Kediri (vyslovene dira po granatu, jenom ctvrt milionu obyvatel) a zitra nas ceka snad navsteva dalsich cukrovaru.
Ted uz vite, ze jsme zivi a zdravi, tak se o nas snad nebojite:)
Ivos
Proto Vam sem aspon dame nasi aktualni pozici.
Jelikoz sekce masinkofilni uz unudila sekci netolikmasinkofilni temer k smrti, doslo k rozdeleni. Dve tretiny nasi skupiny jsou nyni na posvatne hore Bromo, kde jdou ted spat, aby za par hodin vstavali na prekrasny vychod slunce. Zbyla tretina je v okresnim mestecku Kediri (vyslovene dira po granatu, jenom ctvrt milionu obyvatel) a zitra nas ceka snad navsteva dalsich cukrovaru.
Ted uz vite, ze jsme zivi a zdravi, tak se o nas snad nebojite:)
Ivos
středa 31. srpna 2011
Tváře Jávy
Zdravím pozdněletní Prahu a z Jávy hlásím příjemných večerních cca 26 stupňů. Hlásím se z Jepary, města proslulého výrobou teakového nábytku. Pro představu, co tu prodávají v každém druhém domě, si zajeďte třeba na Karlovarskou do ohromné prodejny koberců a teakových skvostů. Plánovali jsme si tady zakoupit kuchyňský stůl z masivního dřeva se židlemi, takové moc pěkné stoly ze dřeva ze starých lodí tu mají. Pak nám ale někdo řekl, že na to by nám 30 kilo do letadla nestačilo. Tedy dobře, aspoň židličku nebo nějakou pěknou blbost. Jak to tak chodí, ani to se nám nepodařilo sehnat. Vybrali jsme si pro příjezd na Jávu totiž období největšího muslimského svátku, který ochromil fungování celého ostrova. Takže se na ten krásný nábytek pojedeme podívat zase na Kalovarskou. Všechny obchody jsou zavřené.
Během Lebaranu, v jehož duchu se zatím naše cesta vyvíjí, se místní intenzivně modlí a nepracují. Ale bylo zajímavé vidět Jávu ve slavnostním sárongu a slyšet její muezziny zpívat, respektive hulákat skoro celý den stejně jako lidi radovat se z konce půstu (nebo postu?).
Jde o oslavy konce ramadánu a začátku nového měsíce. Tady se těm oslavám říká Idul Fitri nebo Hari Raya (velký den) a trvá to několik dní. Nikdo nám nebyl schopen říct, kdy přesně to končí, respektive každý tvrdí něco jiného. Taky v každém městě se to slaví jindy. Prý. Ze stejného důvodu jsme nepochodili ani v krásném parním cukrovaru, kam jsme se po cestě chtěli podívat. Zkrátka - začátek našeho výletu se zdá být zatím neúspěšný - přejeli jsme dvě třetiny ostrova a nic jsme neviděli.
Tedy tak by se to mohlo jevit, protože naší dosavadní jedinou aktivitou bylo přesouvání se odněkud někam. Kdybychom nebyli na Jávě.
Z najatého auta (všechny vlaky byly vyprodané, protože během svátků většina místňáků cestuje - navštěvuje příbuzné nebo jezdí na dovolenou) nebo z autobusu lze vidět mnoho. Taky zažít. Tak třeba - ulice plné becaků (čti: bečak; cyklorikša - pojednání o tomhle vozítku a jejich řidičích ("obyvatelích") možná někdy napíšu, je to úžasný zjev), warungů (pojízdných stánků s jídlem), dětí a zevlujících občanů jsou tak barevné, že dívajíce se z okna se nikdy nenudíte. Ani v autobusech, jejichž cesta je často nekonečná, nebudete mít dlouho chvíli. Cestu zpříjemňují hudebníci a prodejci všeho možného. Těžko se to popisuje, to musíte zažít. Ulice jsou rušné, přeplněné a zdá se, že místní nechodí nikdy spát.
Jeden warungista začal svoji směnu v půl jedné v noci - prodával sote ayam (kuřecí špízy) hned u našeho hotelu v Pekalonganu. Začalo to ale tím, že z ulice se přitoulala kočička a sedla si poblíž nás, kochala se hotelem a přilehou dálnicí, možná i námi - přeci jen, v tomto městě batiky se moc turistů nezastaví. Číča pak odkráčela za roh a už jsme ji neviděli. Po chvíli vyšel pán - těžko říct, jak byl starý, mohlo mu být stejně tak třicet jako sedmdesát - před sebou tlačil warung a v něm měl na grilu cosi, co se nápadně podobalo kočičím ocáskům :-) Malé špízky s arašídovou omáčkou a rýží jsem si dala s chutí. Nevadí, že to byla už třetí večeře (nepředpokládejte, že se vrátíme vyhublí, Jáva má co nabídnout i po stránce gastronomické :-).
Dnes jsme byli neúspěšní se sháněním lodi na tropicky rajské ostrovy Karimunjawa, tak jsme navštívili místní pláž. Zkrátka trocha toho slunečního vyvalování nám neuškodí, mysleli jsme si. Tak teď mažeme pantenolem, co to dá. Ale stálo to za to, Jávské moře je krásné, i když teplé jak jávská káva, ale zdaleka ne tak sladké.
Během Lebaranu, v jehož duchu se zatím naše cesta vyvíjí, se místní intenzivně modlí a nepracují. Ale bylo zajímavé vidět Jávu ve slavnostním sárongu a slyšet její muezziny zpívat, respektive hulákat skoro celý den stejně jako lidi radovat se z konce půstu (nebo postu?).
Jde o oslavy konce ramadánu a začátku nového měsíce. Tady se těm oslavám říká Idul Fitri nebo Hari Raya (velký den) a trvá to několik dní. Nikdo nám nebyl schopen říct, kdy přesně to končí, respektive každý tvrdí něco jiného. Taky v každém městě se to slaví jindy. Prý. Ze stejného důvodu jsme nepochodili ani v krásném parním cukrovaru, kam jsme se po cestě chtěli podívat. Zkrátka - začátek našeho výletu se zdá být zatím neúspěšný - přejeli jsme dvě třetiny ostrova a nic jsme neviděli.
Tedy tak by se to mohlo jevit, protože naší dosavadní jedinou aktivitou bylo přesouvání se odněkud někam. Kdybychom nebyli na Jávě.
Z najatého auta (všechny vlaky byly vyprodané, protože během svátků většina místňáků cestuje - navštěvuje příbuzné nebo jezdí na dovolenou) nebo z autobusu lze vidět mnoho. Taky zažít. Tak třeba - ulice plné becaků (čti: bečak; cyklorikša - pojednání o tomhle vozítku a jejich řidičích ("obyvatelích") možná někdy napíšu, je to úžasný zjev), warungů (pojízdných stánků s jídlem), dětí a zevlujících občanů jsou tak barevné, že dívajíce se z okna se nikdy nenudíte. Ani v autobusech, jejichž cesta je často nekonečná, nebudete mít dlouho chvíli. Cestu zpříjemňují hudebníci a prodejci všeho možného. Těžko se to popisuje, to musíte zažít. Ulice jsou rušné, přeplněné a zdá se, že místní nechodí nikdy spát.
Jeden warungista začal svoji směnu v půl jedné v noci - prodával sote ayam (kuřecí špízy) hned u našeho hotelu v Pekalonganu. Začalo to ale tím, že z ulice se přitoulala kočička a sedla si poblíž nás, kochala se hotelem a přilehou dálnicí, možná i námi - přeci jen, v tomto městě batiky se moc turistů nezastaví. Číča pak odkráčela za roh a už jsme ji neviděli. Po chvíli vyšel pán - těžko říct, jak byl starý, mohlo mu být stejně tak třicet jako sedmdesát - před sebou tlačil warung a v něm měl na grilu cosi, co se nápadně podobalo kočičím ocáskům :-) Malé špízky s arašídovou omáčkou a rýží jsem si dala s chutí. Nevadí, že to byla už třetí večeře (nepředpokládejte, že se vrátíme vyhublí, Jáva má co nabídnout i po stránce gastronomické :-).
Dnes jsme byli neúspěšní se sháněním lodi na tropicky rajské ostrovy Karimunjawa, tak jsme navštívili místní pláž. Zkrátka trocha toho slunečního vyvalování nám neuškodí, mysleli jsme si. Tak teď mažeme pantenolem, co to dá. Ale stálo to za to, Jávské moře je krásné, i když teplé jak jávská káva, ale zdaleka ne tak sladké.
neděle 28. srpna 2011
Škoda že tu smrdí kanál
A jsme zase v Jakartě. Po třech letech a devatenáctihodinovém letu s Emirates.
Odjeli jsme sem znovu, abychom nasáli místní přátelskou atmosféru, milé úsměvy, truchu gumového času, vůni cukrové třtiny a parních lokomotiv a esenci vysněné Jávy básníka-dobrodruha Konstantina Biebla.
Program na následující dny je ještě nejasný, jisté je, že zítra se přesouváme na východ. Nevíme jak, nevíme kdy a ani kam. Jen pryč odsud.
I když i indonéská metropole nás uměla překvapit - když jsme přijížděli do centra, vítaly nás ohňostroje a davy rozveselených Indonésanů. Končí totiž ramadán, proto jsou ulice vyzdobeny, všichni svátečně naladěni.
Dnešní večer jsme strávili v téže hospodě jako před třemi lety užívajíce si konečně místních specialit, smažených nudlí a rýže a čerstvých džusů. Následky očekáváme, i když desinfikujeme poctivě :-) Večer jsme završili posezením s energickými místňáky, kteří nám představili zdejší popovou scénu ve vlastní produkci na kytaru a bubny. Není lepší přivítání od města, o němž jsme si mysleli, že nemá co nabídnout.
Doufám, že nás Indonésie bude překvapovat i nadále pozitivně (alespoň následujících 22 dní) hýčkat nás a obohacovat svými dary a obklopovat nás svými nesčetnými barvami.
Držte nám prosím palce!
Odjeli jsme sem znovu, abychom nasáli místní přátelskou atmosféru, milé úsměvy, truchu gumového času, vůni cukrové třtiny a parních lokomotiv a esenci vysněné Jávy básníka-dobrodruha Konstantina Biebla.
Program na následující dny je ještě nejasný, jisté je, že zítra se přesouváme na východ. Nevíme jak, nevíme kdy a ani kam. Jen pryč odsud.
I když i indonéská metropole nás uměla překvapit - když jsme přijížděli do centra, vítaly nás ohňostroje a davy rozveselených Indonésanů. Končí totiž ramadán, proto jsou ulice vyzdobeny, všichni svátečně naladěni.
Dnešní večer jsme strávili v téže hospodě jako před třemi lety užívajíce si konečně místních specialit, smažených nudlí a rýže a čerstvých džusů. Následky očekáváme, i když desinfikujeme poctivě :-) Večer jsme završili posezením s energickými místňáky, kteří nám představili zdejší popovou scénu ve vlastní produkci na kytaru a bubny. Není lepší přivítání od města, o němž jsme si mysleli, že nemá co nabídnout.
Doufám, že nás Indonésie bude překvapovat i nadále pozitivně (alespoň následujících 22 dní) hýčkat nás a obohacovat svými dary a obklopovat nás svými nesčetnými barvami.
Držte nám prosím palce!
čtvrtek 3. června 2010
Pozvánka na promítání III.
Zdravím všechny v tomto deštivém čase a nabízím alternativu na úterní večer.
8. 6. v 19.30 v posluchárně C VŠE v Praze na Žižkově budeme v rámci cestovatelských besed Ladislava Tajovského povídat o Argentině a Bolívii.
Pokud byste chtěli vidět fotek míň, ale zblízka, v klidu a se sklenkou vína v ruce, tak do poloviny června máte možnost ve vinárně U Žasu a kvasu na Žižkově (viz starší pozvánky).
Budeme se na Vás moc těšit.
8. 6. v 19.30 v posluchárně C VŠE v Praze na Žižkově budeme v rámci cestovatelských besed Ladislava Tajovského povídat o Argentině a Bolívii.
Pokud byste chtěli vidět fotek míň, ale zblízka, v klidu a se sklenkou vína v ruce, tak do poloviny června máte možnost ve vinárně U Žasu a kvasu na Žižkově (viz starší pozvánky).
Budeme se na Vás moc těšit.
sobota 1. května 2010
Pozvánka na promítání II
středa 21. dubna 2010
fotky trochu jinak
Na http://foto.solvayovylomy.cz/ jsme umístili fotky trošku jiného než běžného druhu. Ti, co nás trochu znají, asi tuší, že se nejedná ani o akty, ani o kytičky či zvířátka, ale je tam plno lokomotiv, vozíků, dolů, průmyslu a tak... Veselé pokoukání a ZDAŘ BŮH!
úterý 13. dubna 2010
Pozvánka na promítání
sobota 27. března 2010
Konečně doma
Už sedím opět u svého počítače s normální klávesnicí (předem se omlouvám za případné problémy se z a y) a můžu s klidem napsat, že výlet se vydařil. Kromě menších problémů s fotoaparáty. Všechny lety proběhly v pořádku, i když to cestování bylo trochu dlouhé. I celý výlet byl asi delší, než by možná měl být, poslední zážitky si pak neužíváte tolik, jak byste chtěli. Ale i na Iguazu bylo krásně, ruiny jezuitských misií v provincii Misiones jsme si taky užili a rozloučení s Argentinou v den státního svátku (tedy celé město bylo jedna velká demonstrace), kdy jsme k obědu i večeři měli stejk ze svíčkové, bylo také velice milé a moc dobré.
Teprve s odstupem budeme schopni celý výlet vstřebat a zhodnotit s fotkami a videi, ale už teď bychom vás rádi pozvali na jejich promítání, které se uskuteční asi někdy koncem dubna. Konkrétnější informace se objeví společně s nějakými dalšími aktualizacemi (jako třeba další fotky) zde.
Děkujeme všem pravidelným i nepravidelným čtenářům za přízeň (a za komentáře, kdo měl odvahu :-)) a přejeme vám, abyste i v hektických dnech nadcházejícího období našli čas na tranquilo a odpočali si tak, jako my v kouzelné moderní Argentině a pestrobarevné tradiční Bolívii.

Teď už se věnujeme každý své práci
Teprve s odstupem budeme schopni celý výlet vstřebat a zhodnotit s fotkami a videi, ale už teď bychom vás rádi pozvali na jejich promítání, které se uskuteční asi někdy koncem dubna. Konkrétnější informace se objeví společně s nějakými dalšími aktualizacemi (jako třeba další fotky) zde.
Děkujeme všem pravidelným i nepravidelným čtenářům za přízeň (a za komentáře, kdo měl odvahu :-)) a přejeme vám, abyste i v hektických dnech nadcházejícího období našli čas na tranquilo a odpočali si tak, jako my v kouzelné moderní Argentině a pestrobarevné tradiční Bolívii.
Teď už se věnujeme každý své práci
čtvrtek 25. března 2010
Kruh se uzavrel
Uz se stalo a nas vylet se pomalu, ale jiste ukoncuje. Uz jsme zpatky v Buenos Aires a pisu ze stejneho pocitace jako pred sesti tydny. Ted ale mame pred sebou uz jen par ukolu - dojist snidani, prebalit batohy, odebrat se na letiste a pak se nechame uz jen unaset na vlnach aerolinek TAM a CSA. Do Prahy bychom meli priletet v patek pred 9. vecerni. Tak nam prosim jen drzte palce, at vse proleti hladce.
pondělí 22. března 2010
Dalsi konec sveta - Iguazu
Konec sveta v Ushuaie nas, jak uz vite, prilis neuspokojil (pouze konec sveta, Ushuaia nas naopak okouzlila). Cataratas Iguazu - to je to prave misto! Krasnych pet tisic kilometru od Ohnove zeme lezi vstup do pekla. Je to Dabluv chrtán (skoda, ze zde nelze vypsat celou diakritiku, vypada to hroziveji), Garganta del Diablo. Vodopad lezi na rece Iguazu, ktera je pritokem reky Paraná. Jako i jine velke vodopady jsou i tyto hranicni, deli se o ne Argentina s Brazilii. Protoze kazdy stat pochopitelne tvrdi, ze jeho strana je lepsi, zvolili jsme argentinskou stranu jako prvni. Nasi kamaradi z hostelu tam zrovna odjizdeli autem, tak jsme se jako spravny socky pridali. Pocasi nam vyslovene pralo, mirne mrholilo a obloha byla lakave jednolite sediva. Po kratsi prochazce pralesem, kde na nas shlizeli pavouci, ze kterych by spravny autor hororu mel nepochybnou radost, jsme se vyloupli na vyhlidce, odkud to vsechno bylo videt. No dobra, vsechno rozhodne ne, malinkata cast, ale i tak to bylo neco monstrozniho. 82 metru je uz vyska, ktera stoji za to. Voda tu ale pada ne jednim proudem, ale alespon tisici proudy do nekolika stran a tvori takove dve podkovy. Zkratka dostava vyznamu sveho jmena I = voda, GUAZU = velka (z jazyka puvodnich obyvatel, kmene Guaraní). Na argentinske strane je co delat. Muzete se prochazet po trasach, kde jsou videt mensi i vetsi vodopady, na lodce nad vodopady poznavat misni faunu a floru a nebo se za krasnych pet set korun nechat osprchovat tropickou vodou. I na Niagare jezdi takova lodka, jmenuje se Maid of the Mist. Tahle by se mohla jmenovat Maid of the Downpours. Doveze vas totiz primo pod vodopad, ze na vas nezustane centimetr ctverecni sucheho. Uchvatny zazitek, nechat si za penize strikat vodu do oci, ze je nemuzete otevrit, pak to na vas zacne padat shora a pak to zas chlista ze strany. Proste bomba.
Pak nam vysvitlo slunicko, tak jsme i uschli. Jenze s vyhledem do dablova chrtanu zase zmoknete, tak je to jedno :-). Jeste jedna vec je pro tohle misto specificka - motyli. Jsou jich tu tisice, spis miliony. Litaji vsude, obletuji vas, doprovazi vas na ceste treba deset minut, sednou si na vasi ruku, nohu, botu, na batoh ci fotak a setri chvili kridla. Mensi zluta, velka zluta s cernou mrizkou, cerna s oranzovymi flicky, mala bila s cernou mrizkou, fialova, modra, bila a jaka jeste si dokazete predstavit.
Druhy den prselo, tak jsme se na brazilskou stranu vykaslali a vydali se dal, co taky cekat od obdobi destu. Jedno pozitivum to vecne mokro ma. Zrajou avokada.
Pak nam vysvitlo slunicko, tak jsme i uschli. Jenze s vyhledem do dablova chrtanu zase zmoknete, tak je to jedno :-). Jeste jedna vec je pro tohle misto specificka - motyli. Jsou jich tu tisice, spis miliony. Litaji vsude, obletuji vas, doprovazi vas na ceste treba deset minut, sednou si na vasi ruku, nohu, botu, na batoh ci fotak a setri chvili kridla. Mensi zluta, velka zluta s cernou mrizkou, cerna s oranzovymi flicky, mala bila s cernou mrizkou, fialova, modra, bila a jaka jeste si dokazete predstavit.
Druhy den prselo, tak jsme se na brazilskou stranu vykaslali a vydali se dal, co taky cekat od obdobi destu. Jedno pozitivum to vecne mokro ma. Zrajou avokada.
sobota 20. března 2010
Tajemne jezero Titicaca
Jezero Titicaca je fascinujici. Obri vodni plocha, ktera vzbuzuje respekt, i kdyz se stahnou mracna, i kdyz se nad ni vznasi jen par simpsonovskych beranku. Tady se totiz podle legend mistnich puvodnich indianu Quechuu a Aymaru zrodilo Slunce (na Isla del Sol) a Mesic (na Isla de la Luna) a dalsi dulezite elementy zdejsiho animistickeho kultu, ktery se dnes tak zajimave misi s krestanstvim.
Na Isla del Sol jsme stravili dva dny. Je to magicke misto opredene legendami a posete inckymi ruinami, o jejichz vyznamu se mnoho nevi. Muzete ho projit od severu na jih za par hodin (chuze v techto nadmorskych vyskach vsak vyzaduje vetsi namahu), cestou dokonce pokorite nekolik ctyrtisicovek (s maximalnim prevysenim par set metru). Muzete tady meditovat ve zbytcich zdi inckeho palace, jen tak si uzivat vcelku prijemnou prirodou, klabosit s mistnaky, jejichz domecky s oranzovymi strechami jsou roztrousene po kopcich, nebo se zkuste smocit v nejvyse polozenem jezere sveta (tento fakt je pouze soucasti reklamy v ramci turistickeho ruchu, neni to pravda) a dostante malem infarkt z tech par stupnu, ktere ma voda.
Je vcelku logicke, ze prave tady, pres 6000 km od konce sveta, na miste sveta pocatku jsme stocili svuj kurs zpet na jih a zaciname se vracet. Pres Copacabanu, turisticke centrum jezera Titicaca na jeho brehu, ale moc prijemne mesto s prekrasnou renesancni katedralou obklopene kopci s nadhernym vyhledem na jezero, pres La Paz se svymi nekonecnymi poulicnimi trhy a nejvyse polozenym mezinarodnim letistem, odkud jsme sklesali do tropickeho Puerto Iguazu, kde se chystame obdivovat jedny z nejvetsich vodopadu sveta.
Na Isla del Sol jsme stravili dva dny. Je to magicke misto opredene legendami a posete inckymi ruinami, o jejichz vyznamu se mnoho nevi. Muzete ho projit od severu na jih za par hodin (chuze v techto nadmorskych vyskach vsak vyzaduje vetsi namahu), cestou dokonce pokorite nekolik ctyrtisicovek (s maximalnim prevysenim par set metru). Muzete tady meditovat ve zbytcich zdi inckeho palace, jen tak si uzivat vcelku prijemnou prirodou, klabosit s mistnaky, jejichz domecky s oranzovymi strechami jsou roztrousene po kopcich, nebo se zkuste smocit v nejvyse polozenem jezere sveta (tento fakt je pouze soucasti reklamy v ramci turistickeho ruchu, neni to pravda) a dostante malem infarkt z tech par stupnu, ktere ma voda.
Je vcelku logicke, ze prave tady, pres 6000 km od konce sveta, na miste sveta pocatku jsme stocili svuj kurs zpet na jih a zaciname se vracet. Pres Copacabanu, turisticke centrum jezera Titicaca na jeho brehu, ale moc prijemne mesto s prekrasnou renesancni katedralou obklopene kopci s nadhernym vyhledem na jezero, pres La Paz se svymi nekonecnymi poulicnimi trhy a nejvyse polozenym mezinarodnim letistem, odkud jsme sklesali do tropickeho Puerto Iguazu, kde se chystame obdivovat jedny z nejvetsich vodopadu sveta.
pátek 19. března 2010
o fotografovani v Bolivii
Fotografovani v Bolivii je podivne. Mistni obyvatele si mysleji, ze jim kradete dusi, kdyz je fotite. Nekteri pred objektivem utikaji, jini se mraci a treba to i okomentuji. Jini to resi vpravde salamounsky, fotak si od vas rovnou vypujci...
pondělí 15. března 2010
z La Pazu
Prave jsme navstivili mistni comedor. Byl to velice silny zazitek, tak se o nej s vami musime podelit. Nejprve je vsak treba rict, co tomu predchazelo. Sli jsme totiz probrouzdat mistni trhy. Videli jsme veci nevidane a citili veci necichatelne. Obzvlast luxusni byl trh masny a rybny. S tim, ze musime ochutnat jidlo s nazvem trucha, ktere nam bylo doporuceno, jsme zapadli do prvniho otevrene jidelny uz v 11. Dulezite jsou dve informace, ktere jsme pri obednavani jidla nevedeli: trucha je ryba a je typicka pro jezero Titicaca, kam se chystame ocestovat dnes odpoledne. Tudiz smazena ryba, kterou jsme dostali na talir, mozna jeste pred chvili lezela na jednom z mnoha pultiku nedalekeho trhu spolecne s ancovickami, kterymi byla na taliri posypana. Copak ryba, ta se jist dala, to uznal i Ivos jakozto rybi odbornik. Na ancovicky jsem si troufla jen ja a urcite to taky nebylo to, co smrdelo po celem lokalu. To, co pachlo stejne jako kanaly na trhu, byla priloha. V nasem pripade to byla spise podloha. Ryba lezela na vrstve choclo (kukurice - ale takove velke, bile, hnusne, rozvarene kousky) a na necem, cehoz jmeno ani vedet nechci a co vypada jako stara varena brambora, ktera se nejakym omylem pripletla do odpadku, kde hodnou dobu nasavala vsechna nejhorsi aromata, a pak ji nekdo nahodou nasel a jako lahudku zacal servirovat v Bolivii jako prilohu.
Asi uz chapete, proc se uz tesime zpatky do Argentiny na poradny bife...
Asi uz chapete, proc se uz tesime zpatky do Argentiny na poradny bife...
čtvrtek 11. března 2010
Ohlednuti > Quebrada de Humahuaca
Navstevu tohole konce sveta, druheho konce Argentiny pet tisic kilometru vzdaleneho od pocatku naseho putovani, jsme vybrali proto, abychom si postupne zvykali na nadmorskou vysku. Od Ohnove zeme je tahle krajina vzdalena nejen kilometry. Zasnezene vrcholky kopcu vystridaly barevne skaly. Ale jak barevne! Tyhle kopce a hory hyri barvami od smetanove bile pres bezovou a okrovou k syte oranzove, kterou zase strida olivove az smaragdove zelena, temne fialova i staroruzova, a pak vas do oci zasahne purpurove ruda. Misty jsou to jen barevne fleky, nekde se priroda inspirovala pruhy na argentinske vlajce.
Skaly maji i zajimave tvary - chvilemi jako miniatura Gran Canyonu ci hlavicek z Velikonocniho ostrova. A hele, neni tohle Uluru? Na skalach muzete nadherne pozorovat, jak si tu Pan Buh hral pri vytvareni zemskeho povrchu, akorat tady jsou vrstvy hornin nadherne odhaleny. Rude kopce z jilu pak mivaji pitoreskni tvary, ktere muzou vypadat jako socialisticka socha delnika, z druhe strany pak vidite zenu objimajici dve deti a vedle lezi jejich otec padly v boji. Jiny druh skal jsou fialy gotickych katedral a u jinych mate pocit, ze je snad vytvoril Gaudi. Jedna skala zas jiste byla predlohou pro tvurce umele grotty ve Valdstejnske zahrade - i s temi priserkami.
Pri stvoreni sveta byla teto krajine prisouzena sussi povaha, takze hory tvorene prevazne barevnym jilem nebo jilem s kaminky se v desti rozpousteji. Jil steka do rek a do vesnic, kaminky a kameny se sypou do udoli. Kdyz prochazite nekterymi misty, pripadate si jak ve sterkovne.
Krajina urcila i raz mistnich vesnic. Domy, pokud nejsou z veprovic, jsou fialovo-ruzovo-zeleno-bezove, i ulice a kandelabry tvori sutry techto barev. Omitku pak obyvatele domu berou tez z prirody - staci trocha rudeho nebo bileho jilu.
Quebrada je souteska. Kdyz ji projizdite, jste barevnymi skalami obklopeni. Zbytek krajiny tvori zase pampa obrostla kaktusy, kde se misty pasou lamy (jejich maso je mistni specialitou, vrele doporucujeme) a konecne udolim proteka reka, jiz lemuje silnice a - hadejte co. Az do devadesatych let spojovala mesta a vesnice v udoli uzkokolejka.
I obyvatele techto koncin jsou barevnejsi. Hali se do pestrobarevnych dek, ktere zaroven prodavaji, na hlave klobouky vsech barev Quebrady de Humahuaca, z techto latek take prodavaji i veskere jine mozne vyrobky. Mistnaci jsou vetsinou potomky mnoha puvodnich indianskych kmenu, ale jsou spise zamysleni a moc se neusmivaji, jak jsme cekali. Ted s odstupem casu, co jsme v Bolivii, mi pripada tento kraj jako mix mezi Bolivii a Argentinou. Naucite se tu zvyknout si na to, ze se po par metrech chuze do kopce zadychate, ze tu prazi slunce, az vas rozpali do ruda, ale s jeho zapadem vse vychladne a musite se zabalit do dek (nejlepe do pestrobarevnych) nebo aspon nasadit capku z lamy.
Quebrada de Humahuhuaca rozhodne stoji za videni, jsou tu malebne vesnicky s kouzelnymi kostely, obzvlast romanticka je samotna Humahuaca, na jejiz ulicich osvetlenych lucernami si pripadate jako v Praze davnych dob. A nad domy se tyci pestrobarevne skaly. Uzasny kout sveta, ktery laka nejen turisty, ale i bohemy a umelce, aby tu nasli klid...

Vsudypritomne kaktusy - z jejich dreva se tu vyrabi vsecko, od krabicek po strop kostela.

Kdyz pak prejedete do Bolivie a projizdite Andy, zjistite, ze krajina je tu podobne carokrasna.

Nad domky vesnice Purmamamarky se tyci sedmibarevna skalaa nad ni zase dalsi skala...

Je tu vedro na padnuti, tak jsem si musela poridit mistni klobouk, jake me to stalo premahani :-)

Jeden z mnoha psiku. Z tohohle kraje pochazi i Blake, jak jsme zjistili.
Skaly maji i zajimave tvary - chvilemi jako miniatura Gran Canyonu ci hlavicek z Velikonocniho ostrova. A hele, neni tohle Uluru? Na skalach muzete nadherne pozorovat, jak si tu Pan Buh hral pri vytvareni zemskeho povrchu, akorat tady jsou vrstvy hornin nadherne odhaleny. Rude kopce z jilu pak mivaji pitoreskni tvary, ktere muzou vypadat jako socialisticka socha delnika, z druhe strany pak vidite zenu objimajici dve deti a vedle lezi jejich otec padly v boji. Jiny druh skal jsou fialy gotickych katedral a u jinych mate pocit, ze je snad vytvoril Gaudi. Jedna skala zas jiste byla predlohou pro tvurce umele grotty ve Valdstejnske zahrade - i s temi priserkami.
Pri stvoreni sveta byla teto krajine prisouzena sussi povaha, takze hory tvorene prevazne barevnym jilem nebo jilem s kaminky se v desti rozpousteji. Jil steka do rek a do vesnic, kaminky a kameny se sypou do udoli. Kdyz prochazite nekterymi misty, pripadate si jak ve sterkovne.
Krajina urcila i raz mistnich vesnic. Domy, pokud nejsou z veprovic, jsou fialovo-ruzovo-zeleno-bezove, i ulice a kandelabry tvori sutry techto barev. Omitku pak obyvatele domu berou tez z prirody - staci trocha rudeho nebo bileho jilu.
Quebrada je souteska. Kdyz ji projizdite, jste barevnymi skalami obklopeni. Zbytek krajiny tvori zase pampa obrostla kaktusy, kde se misty pasou lamy (jejich maso je mistni specialitou, vrele doporucujeme) a konecne udolim proteka reka, jiz lemuje silnice a - hadejte co. Az do devadesatych let spojovala mesta a vesnice v udoli uzkokolejka.
I obyvatele techto koncin jsou barevnejsi. Hali se do pestrobarevnych dek, ktere zaroven prodavaji, na hlave klobouky vsech barev Quebrady de Humahuaca, z techto latek take prodavaji i veskere jine mozne vyrobky. Mistnaci jsou vetsinou potomky mnoha puvodnich indianskych kmenu, ale jsou spise zamysleni a moc se neusmivaji, jak jsme cekali. Ted s odstupem casu, co jsme v Bolivii, mi pripada tento kraj jako mix mezi Bolivii a Argentinou. Naucite se tu zvyknout si na to, ze se po par metrech chuze do kopce zadychate, ze tu prazi slunce, az vas rozpali do ruda, ale s jeho zapadem vse vychladne a musite se zabalit do dek (nejlepe do pestrobarevnych) nebo aspon nasadit capku z lamy.
Quebrada de Humahuhuaca rozhodne stoji za videni, jsou tu malebne vesnicky s kouzelnymi kostely, obzvlast romanticka je samotna Humahuaca, na jejiz ulicich osvetlenych lucernami si pripadate jako v Praze davnych dob. A nad domy se tyci pestrobarevne skaly. Uzasny kout sveta, ktery laka nejen turisty, ale i bohemy a umelce, aby tu nasli klid...
Vsudypritomne kaktusy - z jejich dreva se tu vyrabi vsecko, od krabicek po strop kostela.
Kdyz pak prejedete do Bolivie a projizdite Andy, zjistite, ze krajina je tu podobne carokrasna.
Nad domky vesnice Purmamamarky se tyci sedmibarevna skalaa nad ni zase dalsi skala...
Je tu vedro na padnuti, tak jsem si musela poridit mistni klobouk, jake me to stalo premahani :-)
Jeden z mnoha psiku. Z tohohle kraje pochazi i Blake, jak jsme zjistili.
pondělí 8. března 2010
z Uyuni
Jen kratce a strucne: do Bolivie jsme prekrocili v poradku a na hranicich jsme potkali nekolik nam podobnych cestovatelu, kteri tez chteli nejprve cestovat do Uyuni na jeden z divu sveta, solnou poust Salar de Uyuni. Nicmene v hranicnim meste nas chytla stavka dopravaku (ten stejny den, co ji dopravaci v praze odvolali), tak jsme se mohli presunout akorat do Potosi. Tam jsme jiz jako organizovana deviticlenna skupina (5 studentu z Buenos Aires, dva Spanele a my) absolvovali prohlidku dolu, ktery nepretrzite funguje pres 450 let, a prohlidku mistni uchvatne mincovny z 18. stoleti. Presun sem trval 6 hodin a vyhled z autobusu bych vam prala zazit, nadherne barevne hory, kolem malych ricek se pasou tisice lam a krome (vetsinou prasne) silnice a na ni par aut a autobusu jen priroda a tu a tam ruiny starych osad.
Ted jsme v silne turistickem Uyuni a za chvili vyrazime na okruh jihozapadni Bolivii minimalne na tri dny, ktery povede pres slavny Salar a kolem mnoha krasnych lagun a dalsich mistnich prirodnich divu. Jestli se nam podari zdolat jeden mistni vulkan, to se jeste uvidi...
Ted jsme v silne turistickem Uyuni a za chvili vyrazime na okruh jihozapadni Bolivii minimalne na tri dny, ktery povede pres slavny Salar a kolem mnoha krasnych lagun a dalsich mistnich prirodnich divu. Jestli se nam podari zdolat jeden mistni vulkan, to se jeste uvidi...
sobota 6. března 2010
Blake
Je polocas naseho vyletu a pozornejsi ctenari si jiste kaldou otazku, jak se nam styska po Blakeovi (cti: blejkovi), cili nasem psovi. Nuze tedy, s pravdou se musi ven. Jiste chapete, ze bychom ho nemohli nechat tak dlouho samotneho doma a ze nam by se styskalo. Proto, neradi to priznavame, jsme si ho vzali s sebou.
Ptate se jak je to mozne?
Proste je. Sice jsme se trochu bali, ze se mu nebude libit byt zavreny v batohu po mnoho hodin v letadle, ale je to prece nejlepsi pes na svete, tak to samozrejme prezil bez problemu. Je to totiz superpes!
Nastal cas ho poradne vyvencit, obzvlast kolem mestecka Tilcary se mu libilo, je tam stara indianska pevnost obrostla kaktusy - tem se ale umel bez problemu vyhnout, dokonce kolem nich skakal, jako by mezi nimi vyrostl.
Neverite? Tady je dukaz:


Ptate se jak je to mozne?
Proste je. Sice jsme se trochu bali, ze se mu nebude libit byt zavreny v batohu po mnoho hodin v letadle, ale je to prece nejlepsi pes na svete, tak to samozrejme prezil bez problemu. Je to totiz superpes!
Nastal cas ho poradne vyvencit, obzvlast kolem mestecka Tilcary se mu libilo, je tam stara indianska pevnost obrostla kaktusy - tem se ale umel bez problemu vyhnout, dokonce kolem nich skakal, jako by mezi nimi vyrostl.
Neverite? Tady je dukaz:
pondělí 1. března 2010
Sladky vylet
Dnesni den jsem venoval odpocinku od Misy. Odskocil jsem si asi 50 kilometru od mesta San Salvador de Jujuy do mesta San Pedro. Za timto mesteckem se nachazi, jake to velke prekvapeni, cukrovar! jupi, hura, jasejte se mnou:)
Kupodivu me i pustili dovnitr a mohl jsem si ho v klidu projit. No jako v Indonesii to nebylo, ale prima to bylo rozhodne. Jenom bych kdyztak poprosil, pokud nekdo znate postup vyroby trtinoveho cukru, tak bych nekdy poprosil o vysvetleni. Slysel jsem to bezpocetnekrat v indonestine, parkrat v anglictine, dneska i ve spanelstine, ale furt z toho nejsem moudrej.
Ale pryc od technickych detailu, vzhledem k tomu, ze jsem musel cekat, nez se v cukrovaru vysiestujou (ci jak jinak tu predlouhou poledni pauzu nazvat), zasel jsem si do nedaleke jidelny.
COMEDOR LA OBRERA
Slovnik rika:
comedor = hltavy, jidelna, jidelni vuz, menza
la obrera = delnice, pracujici, pracovnice, vcela delnice
Nebyla to ani hltava vcela, ani pracujici jidelni vuz. Byla to prvni nefalsovana jidelna, kterou jsem mel cas tady navstivit. A stalo to za to.
Cekal jsem, ze bude obsluhovat nejaka delnice, ale popravde prisel pan, ktery delnici rozhodne nebyl. Z jeho ust mezi poslednimi tremi zuby se vyrinulo poledni menu. Predstavte si cizince, kdyby prisel u nas do hospody a vrchni na nej vybalil menu v podobe: dalmatsky cufty, svickova, volsky voko, buchticky se sodo, vejpecky a ptacek. Nevite vubec nic. Tak jsem si vyslechnul cely program a dal si milanesu, coz je v podstate obycejny hovezi rizek. K tomu cervezu, cili pivo. Po deseti sekundach priletel litr cerne dvanactky, coz v tech necelych triceti stupnich je naprosto idealni napoj... na rychlou kocovinu:) Inu, dal jsem si par loku zlataveho moku (tedy hodne tmavezlataveho) a pozoroval deni v lokalu.
U vycepu (nenapada me lepsi slovo pro ten stul oddelujici jidelnu od kuchyne) postavala krasna divka, vedle me sedel pan se sepranym trickem neurcite barvy, na kterem bylo trochu textu a velky napis 2000. Evidentne melo lepsi casy uz za sebou. Prede me se uvelebil pan v monterkach, na kterych byl napis, ktery jsem si volne prelozil jako Sladky Otik. Kdyz si mladik, co sedel na druhe strane jidelny, objednal svetle pivo, musela divenka, asi domaci potomek, vybehnout do obchodu s prazdnou lahvi a prinest plnou. V obracenem koutu jidelny televize nechala predvadet plamenny projev plny gest a emoci, ktery ovsem sledoval pouze pan pod televizi v rudem tricku. Psi se potulovali po ulici a podvedome vedeli, ze dal nesmeji, ackoliv jidla bylo uvnitr mnoho a jejich hlad veliky. Jediny psik, co behal uvnitr, bylo domaci stene. Proste naprosta pohoda a odpoledni idylka.
Najdnou se po schodech do jidelny, ktere vypadaly jak do opery, pripotacel obejda. Proti svetlu vypadala jeho chuze jako parodie loutkohry, ovsem bez provazku. V prvni chvili jsem se domnival, ze je snad opily, ale na to byly jeho pohyby prilis koordinovane. Prisel ke krasne divce, objal ji a dal ji pusu (coz je bezny zpusob zdraveni, mrzi me, ze jsem ji nestihnul pozdravit...), pote chvili koukal do kuchyne, potacel se po schodech a ruzne obejdoval. Nakonec ukradl z vycepu sklenku, docel k panovi 2000, ktery mel pred sebou litr a pul cocacoly, nastavil sklenicku a cekal. Pan 2000 se bez mrknuti oka podelil s obejdou, obejda se odsinul o dum dal a zivot sel dal. Tady proste vsechno tak nejak plyne...
...a hlavne tranquilo...
Kupodivu me i pustili dovnitr a mohl jsem si ho v klidu projit. No jako v Indonesii to nebylo, ale prima to bylo rozhodne. Jenom bych kdyztak poprosil, pokud nekdo znate postup vyroby trtinoveho cukru, tak bych nekdy poprosil o vysvetleni. Slysel jsem to bezpocetnekrat v indonestine, parkrat v anglictine, dneska i ve spanelstine, ale furt z toho nejsem moudrej.
Ale pryc od technickych detailu, vzhledem k tomu, ze jsem musel cekat, nez se v cukrovaru vysiestujou (ci jak jinak tu predlouhou poledni pauzu nazvat), zasel jsem si do nedaleke jidelny.
COMEDOR LA OBRERA
Slovnik rika:
comedor = hltavy, jidelna, jidelni vuz, menza
la obrera = delnice, pracujici, pracovnice, vcela delnice
Nebyla to ani hltava vcela, ani pracujici jidelni vuz. Byla to prvni nefalsovana jidelna, kterou jsem mel cas tady navstivit. A stalo to za to.
Cekal jsem, ze bude obsluhovat nejaka delnice, ale popravde prisel pan, ktery delnici rozhodne nebyl. Z jeho ust mezi poslednimi tremi zuby se vyrinulo poledni menu. Predstavte si cizince, kdyby prisel u nas do hospody a vrchni na nej vybalil menu v podobe: dalmatsky cufty, svickova, volsky voko, buchticky se sodo, vejpecky a ptacek. Nevite vubec nic. Tak jsem si vyslechnul cely program a dal si milanesu, coz je v podstate obycejny hovezi rizek. K tomu cervezu, cili pivo. Po deseti sekundach priletel litr cerne dvanactky, coz v tech necelych triceti stupnich je naprosto idealni napoj... na rychlou kocovinu:) Inu, dal jsem si par loku zlataveho moku (tedy hodne tmavezlataveho) a pozoroval deni v lokalu.
U vycepu (nenapada me lepsi slovo pro ten stul oddelujici jidelnu od kuchyne) postavala krasna divka, vedle me sedel pan se sepranym trickem neurcite barvy, na kterem bylo trochu textu a velky napis 2000. Evidentne melo lepsi casy uz za sebou. Prede me se uvelebil pan v monterkach, na kterych byl napis, ktery jsem si volne prelozil jako Sladky Otik. Kdyz si mladik, co sedel na druhe strane jidelny, objednal svetle pivo, musela divenka, asi domaci potomek, vybehnout do obchodu s prazdnou lahvi a prinest plnou. V obracenem koutu jidelny televize nechala predvadet plamenny projev plny gest a emoci, ktery ovsem sledoval pouze pan pod televizi v rudem tricku. Psi se potulovali po ulici a podvedome vedeli, ze dal nesmeji, ackoliv jidla bylo uvnitr mnoho a jejich hlad veliky. Jediny psik, co behal uvnitr, bylo domaci stene. Proste naprosta pohoda a odpoledni idylka.
Najdnou se po schodech do jidelny, ktere vypadaly jak do opery, pripotacel obejda. Proti svetlu vypadala jeho chuze jako parodie loutkohry, ovsem bez provazku. V prvni chvili jsem se domnival, ze je snad opily, ale na to byly jeho pohyby prilis koordinovane. Prisel ke krasne divce, objal ji a dal ji pusu (coz je bezny zpusob zdraveni, mrzi me, ze jsem ji nestihnul pozdravit...), pote chvili koukal do kuchyne, potacel se po schodech a ruzne obejdoval. Nakonec ukradl z vycepu sklenku, docel k panovi 2000, ktery mel pred sebou litr a pul cocacoly, nastavil sklenicku a cekal. Pan 2000 se bez mrknuti oka podelil s obejdou, obejda se odsinul o dum dal a zivot sel dal. Tady proste vsechno tak nejak plyne...
...a hlavne tranquilo...
Male ohlednuti za Patagonii
Dnes tu zacal skolni rok, vsude zivo - deti v uniformach, lide - pribyva puvodnich obyvatel - jdouci do prace ci z prace i auta se potkavaji v ulicich, akorat ta auta na sebe troubi - a to je jediny znak nervozity, nijak se tu nepospicha. My pospichame (mame to v krvi) do Bolivie, a abychom si zvykli na nadmorskou vysku (budeme tam ve vice nez 3500 m), chceme se aklimatizovat a neni vhodnejsiho mista, nez je souteska Quebrada de Humahuaca se svymi pestrobarevnymi skalami, kde udoli lezi v prumeru ve 2500 m. n. m. Ted jsme ve meste jmenem Jujuy (tady se to necte chuchuj, nybrz huhuj - vesele jmeno i jeho obyvatele). Krajina je tu jina nez dole na jihu - a ja vam dluzim jeste par fotek.
Patagonie - to jsou ledovce, hory, poust. Meli jsme tu cest poznat trosku ty prvni dve slozky (tu treti pak z oken autobusu a letadel). Prosli jsme hory kolem El Chalténu a na dvoudenni trek jsme potrebovali dny ctyri, zkratka uzivali jsme si pobyt v prirode plnymi dousky. Tyhle hory, ktere jsou ocejchovany Unescem a lezi v narodnim parku Los Glacieres, skryvaji - nebo spise hrde ukazuji - poklad v podobe ZUBU, ostrym vrcholum, ktere prevysuji okolni krajinu az o dva tisice metru, a jak jdete, tak je vidite vic nebo min, schovavaji se za kopci a pak zase nenapadne vykouknou, krasa.

A takhle se cervena pri vychodu slunce Fitz Roy (3405 m. n. m.) a jeho souputnici:

Ze by nahoda?

Nikolivek. Exupery za sve letecke kariery lital casto pnad Patagonii a zdejsi krajina mu ucarovala, inspirovala ho k Nocnimu letu, ale i k nekterym ilustracim nesmrtelneho Maleho Prince. Ale ani tady se na nej nezapomnelo - ten treti nejvyssi vrchol se jmenuje Saint-Exupery.
Patagonie - to jsou ledovce, hory, poust. Meli jsme tu cest poznat trosku ty prvni dve slozky (tu treti pak z oken autobusu a letadel). Prosli jsme hory kolem El Chalténu a na dvoudenni trek jsme potrebovali dny ctyri, zkratka uzivali jsme si pobyt v prirode plnymi dousky. Tyhle hory, ktere jsou ocejchovany Unescem a lezi v narodnim parku Los Glacieres, skryvaji - nebo spise hrde ukazuji - poklad v podobe ZUBU, ostrym vrcholum, ktere prevysuji okolni krajinu az o dva tisice metru, a jak jdete, tak je vidite vic nebo min, schovavaji se za kopci a pak zase nenapadne vykouknou, krasa.
A takhle se cervena pri vychodu slunce Fitz Roy (3405 m. n. m.) a jeho souputnici:
Ze by nahoda?

Nikolivek. Exupery za sve letecke kariery lital casto pnad Patagonii a zdejsi krajina mu ucarovala, inspirovala ho k Nocnimu letu, ale i k nekterym ilustracim nesmrtelneho Maleho Prince. Ale ani tady se na nej nezapomnelo - ten treti nejvyssi vrchol se jmenuje Saint-Exupery.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
