Škoda že tu smrdí kanál

A jsme zase v Jakartě. Po třech letech a devatenáctihodinovém letu s Emirates.
Odjeli jsme sem znovu, abychom nasáli místní přátelskou atmosféru, milé úsměvy, truchu gumového času, vůni cukrové třtiny a parních lokomotiv a esenci vysněné Jávy básníka-dobrodruha Konstantina Biebla.
Program na následující dny je ještě nejasný, jisté je, že zítra se přesouváme na východ. Nevíme jak, nevíme kdy a ani kam. Jen pryč odsud.
I když i indonéská metropole nás uměla překvapit - když jsme přijížděli do centra, vítaly nás ohňostroje a davy rozveselených Indonésanů. Končí totiž ramadán, proto jsou ulice vyzdobeny, všichni svátečně naladěni.
Dnešní večer jsme strávili v téže hospodě jako před třemi lety užívajíce si konečně místních specialit, smažených nudlí a rýže a čerstvých džusů. Následky očekáváme, i když desinfikujeme poctivě :-) Večer jsme završili posezením s energickými místňáky, kteří nám představili zdejší popovou scénu ve vlastní produkci na kytaru a bubny. Není lepší přivítání od města, o němž jsme si mysleli, že nemá co nabídnout.
Doufám, že nás Indonésie bude překvapovat i nadále pozitivně (alespoň následujících 22 dní) hýčkat nás a obohacovat svými dary a obklopovat nás svými nesčetnými barvami.
Držte nám prosím palce!