Konečně doma

Už sedím opět u svého počítače s normální klávesnicí (předem se omlouvám za případné problémy se z a y) a můžu s klidem napsat, že výlet se vydařil. Kromě menších problémů s fotoaparáty. Všechny lety proběhly v pořádku, i když to cestování bylo trochu dlouhé. I celý výlet byl asi delší, než by možná měl být, poslední zážitky si pak neužíváte tolik, jak byste chtěli. Ale i na Iguazu bylo krásně, ruiny jezuitských misií v provincii Misiones jsme si taky užili a rozloučení s Argentinou v den státního svátku (tedy celé město bylo jedna velká demonstrace), kdy jsme k obědu i večeři měli stejk ze svíčkové, bylo také velice milé a moc dobré.
Teprve s odstupem budeme schopni celý výlet vstřebat a zhodnotit s fotkami a videi, ale už teď bychom vás rádi pozvali na jejich promítání, které se uskuteční asi někdy koncem dubna. Konkrétnější informace se objeví společně s nějakými dalšími aktualizacemi (jako třeba další fotky) zde.
Děkujeme všem pravidelným i nepravidelným čtenářům za přízeň (a za komentáře, kdo měl odvahu :-)) a přejeme vám, abyste i v hektických dnech nadcházejícího období našli čas na tranquilo a odpočali si tak, jako my v kouzelné moderní Argentině a pestrobarevné tradiční Bolívii.

















Teď už se věnujeme každý své práci

Kruh se uzavrel

Uz se stalo a nas vylet se pomalu, ale jiste ukoncuje. Uz jsme zpatky v Buenos Aires a pisu ze stejneho pocitace jako pred sesti tydny. Ted ale mame pred sebou uz jen par ukolu - dojist snidani, prebalit batohy, odebrat se na letiste a pak se nechame uz jen unaset na vlnach aerolinek TAM a CSA. Do Prahy bychom meli priletet v patek pred 9. vecerni. Tak nam prosim jen drzte palce, at vse proleti hladce.

Dalsi konec sveta - Iguazu

Konec sveta v Ushuaie nas, jak uz vite, prilis neuspokojil (pouze konec sveta, Ushuaia nas naopak okouzlila). Cataratas Iguazu - to je to prave misto! Krasnych pet tisic kilometru od Ohnove zeme lezi vstup do pekla. Je to Dabluv chrtán (skoda, ze zde nelze vypsat celou diakritiku, vypada to hroziveji), Garganta del Diablo. Vodopad lezi na rece Iguazu, ktera je pritokem reky Paraná. Jako i jine velke vodopady jsou i tyto hranicni, deli se o ne Argentina s Brazilii. Protoze kazdy stat pochopitelne tvrdi, ze jeho strana je lepsi, zvolili jsme argentinskou stranu jako prvni. Nasi kamaradi z hostelu tam zrovna odjizdeli autem, tak jsme se jako spravny socky pridali. Pocasi nam vyslovene pralo, mirne mrholilo a obloha byla lakave jednolite sediva. Po kratsi prochazce pralesem, kde na nas shlizeli pavouci, ze kterych by spravny autor hororu mel nepochybnou radost, jsme se vyloupli na vyhlidce, odkud to vsechno bylo videt. No dobra, vsechno rozhodne ne, malinkata cast, ale i tak to bylo neco monstrozniho. 82 metru je uz vyska, ktera stoji za to. Voda tu ale pada ne jednim proudem, ale alespon tisici proudy do nekolika stran a tvori takove dve podkovy. Zkratka dostava vyznamu sveho jmena I = voda, GUAZU = velka (z jazyka puvodnich obyvatel, kmene Guaraní). Na argentinske strane je co delat. Muzete se prochazet po trasach, kde jsou videt mensi i vetsi vodopady, na lodce nad vodopady poznavat misni faunu a floru a nebo se za krasnych pet set korun nechat osprchovat tropickou vodou. I na Niagare jezdi takova lodka, jmenuje se Maid of the Mist. Tahle by se mohla jmenovat Maid of the Downpours. Doveze vas totiz primo pod vodopad, ze na vas nezustane centimetr ctverecni sucheho. Uchvatny zazitek, nechat si za penize strikat vodu do oci, ze je nemuzete otevrit, pak to na vas zacne padat shora a pak to zas chlista ze strany. Proste bomba.
Pak nam vysvitlo slunicko, tak jsme i uschli. Jenze s vyhledem do dablova chrtanu zase zmoknete, tak je to jedno :-). Jeste jedna vec je pro tohle misto specificka - motyli. Jsou jich tu tisice, spis miliony. Litaji vsude, obletuji vas, doprovazi vas na ceste treba deset minut, sednou si na vasi ruku, nohu, botu, na batoh ci fotak a setri chvili kridla. Mensi zluta, velka zluta s cernou mrizkou, cerna s oranzovymi flicky, mala bila s cernou mrizkou, fialova, modra, bila a jaka jeste si dokazete predstavit.
Druhy den prselo, tak jsme se na brazilskou stranu vykaslali a vydali se dal, co taky cekat od obdobi destu. Jedno pozitivum to vecne mokro ma. Zrajou avokada.

Tajemne jezero Titicaca

Jezero Titicaca je fascinujici. Obri vodni plocha, ktera vzbuzuje respekt, i kdyz se stahnou mracna, i kdyz se nad ni vznasi jen par simpsonovskych beranku. Tady se totiz podle legend mistnich puvodnich indianu Quechuu a Aymaru zrodilo Slunce (na Isla del Sol) a Mesic (na Isla de la Luna) a dalsi dulezite elementy zdejsiho animistickeho kultu, ktery se dnes tak zajimave misi s krestanstvim.
Na Isla del Sol jsme stravili dva dny. Je to magicke misto opredene legendami a posete inckymi ruinami, o jejichz vyznamu se mnoho nevi. Muzete ho projit od severu na jih za par hodin (chuze v techto nadmorskych vyskach vsak vyzaduje vetsi namahu), cestou dokonce pokorite nekolik ctyrtisicovek (s maximalnim prevysenim par set metru). Muzete tady meditovat ve zbytcich zdi inckeho palace, jen tak si uzivat vcelku prijemnou prirodou, klabosit s mistnaky, jejichz domecky s oranzovymi strechami jsou roztrousene po kopcich, nebo se zkuste smocit v nejvyse polozenem jezere sveta (tento fakt je pouze soucasti reklamy v ramci turistickeho ruchu, neni to pravda) a dostante malem infarkt z tech par stupnu, ktere ma voda.
Je vcelku logicke, ze prave tady, pres 6000 km od konce sveta, na miste sveta pocatku jsme stocili svuj kurs zpet na jih a zaciname se vracet. Pres Copacabanu, turisticke centrum jezera Titicaca na jeho brehu, ale moc prijemne mesto s prekrasnou renesancni katedralou obklopene kopci s nadhernym vyhledem na jezero, pres La Paz se svymi nekonecnymi poulicnimi trhy a nejvyse polozenym mezinarodnim letistem, odkud jsme sklesali do tropickeho Puerto Iguazu, kde se chystame obdivovat jedny z nejvetsich vodopadu sveta.

o fotografovani v Bolivii

Fotografovani v Bolivii je podivne. Mistni obyvatele si mysleji, ze jim kradete dusi, kdyz je fotite. Nekteri pred objektivem utikaji, jini se mraci a treba to i okomentuji. Jini to resi vpravde salamounsky, fotak si od vas rovnou vypujci...

z La Pazu

Prave jsme navstivili mistni comedor. Byl to velice silny zazitek, tak se o nej s vami musime podelit. Nejprve je vsak treba rict, co tomu predchazelo. Sli jsme totiz probrouzdat mistni trhy. Videli jsme veci nevidane a citili veci necichatelne. Obzvlast luxusni byl trh masny a rybny. S tim, ze musime ochutnat jidlo s nazvem trucha, ktere nam bylo doporuceno, jsme zapadli do prvniho otevrene jidelny uz v 11. Dulezite jsou dve informace, ktere jsme pri obednavani jidla nevedeli: trucha je ryba a je typicka pro jezero Titicaca, kam se chystame ocestovat dnes odpoledne. Tudiz smazena ryba, kterou jsme dostali na talir, mozna jeste pred chvili lezela na jednom z mnoha pultiku nedalekeho trhu spolecne s ancovickami, kterymi byla na taliri posypana. Copak ryba, ta se jist dala, to uznal i Ivos jakozto rybi odbornik. Na ancovicky jsem si troufla jen ja a urcite to taky nebylo to, co smrdelo po celem lokalu. To, co pachlo stejne jako kanaly na trhu, byla priloha. V nasem pripade to byla spise podloha. Ryba lezela na vrstve choclo (kukurice - ale takove velke, bile, hnusne, rozvarene kousky) a na necem, cehoz jmeno ani vedet nechci a co vypada jako stara varena brambora, ktera se nejakym omylem pripletla do odpadku, kde hodnou dobu nasavala vsechna nejhorsi aromata, a pak ji nekdo nahodou nasel a jako lahudku zacal servirovat v Bolivii jako prilohu.
Asi uz chapete, proc se uz tesime zpatky do Argentiny na poradny bife...

Ohlednuti > Quebrada de Humahuaca

Navstevu tohole konce sveta, druheho konce Argentiny pet tisic kilometru vzdaleneho od pocatku naseho putovani, jsme vybrali proto, abychom si postupne zvykali na nadmorskou vysku. Od Ohnove zeme je tahle krajina vzdalena nejen kilometry. Zasnezene vrcholky kopcu vystridaly barevne skaly. Ale jak barevne! Tyhle kopce a hory hyri barvami od smetanove bile pres bezovou a okrovou k syte oranzove, kterou zase strida olivove az smaragdove zelena, temne fialova i staroruzova, a pak vas do oci zasahne purpurove ruda. Misty jsou to jen barevne fleky, nekde se priroda inspirovala pruhy na argentinske vlajce.
Skaly maji i zajimave tvary - chvilemi jako miniatura Gran Canyonu ci hlavicek z Velikonocniho ostrova. A hele, neni tohle Uluru? Na skalach muzete nadherne pozorovat, jak si tu Pan Buh hral pri vytvareni zemskeho povrchu, akorat tady jsou vrstvy hornin nadherne odhaleny. Rude kopce z jilu pak mivaji pitoreskni tvary, ktere muzou vypadat jako socialisticka socha delnika, z druhe strany pak vidite zenu objimajici dve deti a vedle lezi jejich otec padly v boji. Jiny druh skal jsou fialy gotickych katedral a u jinych mate pocit, ze je snad vytvoril Gaudi. Jedna skala zas jiste byla predlohou pro tvurce umele grotty ve Valdstejnske zahrade - i s temi priserkami.
Pri stvoreni sveta byla teto krajine prisouzena sussi povaha, takze hory tvorene prevazne barevnym jilem nebo jilem s kaminky se v desti rozpousteji. Jil steka do rek a do vesnic, kaminky a kameny se sypou do udoli. Kdyz prochazite nekterymi misty, pripadate si jak ve sterkovne.
Krajina urcila i raz mistnich vesnic. Domy, pokud nejsou z veprovic, jsou fialovo-ruzovo-zeleno-bezove, i ulice a kandelabry tvori sutry techto barev. Omitku pak obyvatele domu berou tez z prirody - staci trocha rudeho nebo bileho jilu.
Quebrada je souteska. Kdyz ji projizdite, jste barevnymi skalami obklopeni. Zbytek krajiny tvori zase pampa obrostla kaktusy, kde se misty pasou lamy (jejich maso je mistni specialitou, vrele doporucujeme) a konecne udolim proteka reka, jiz lemuje silnice a - hadejte co. Az do devadesatych let spojovala mesta a vesnice v udoli uzkokolejka.
I obyvatele techto koncin jsou barevnejsi. Hali se do pestrobarevnych dek, ktere zaroven prodavaji, na hlave klobouky vsech barev Quebrady de Humahuaca, z techto latek take prodavaji i veskere jine mozne vyrobky. Mistnaci jsou vetsinou potomky mnoha puvodnich indianskych kmenu, ale jsou spise zamysleni a moc se neusmivaji, jak jsme cekali. Ted s odstupem casu, co jsme v Bolivii, mi pripada tento kraj jako mix mezi Bolivii a Argentinou. Naucite se tu zvyknout si na to, ze se po par metrech chuze do kopce zadychate, ze tu prazi slunce, az vas rozpali do ruda, ale s jeho zapadem vse vychladne a musite se zabalit do dek (nejlepe do pestrobarevnych) nebo aspon nasadit capku z lamy.
Quebrada de Humahuhuaca rozhodne stoji za videni, jsou tu malebne vesnicky s kouzelnymi kostely, obzvlast romanticka je samotna Humahuaca, na jejiz ulicich osvetlenych lucernami si pripadate jako v Praze davnych dob. A nad domy se tyci pestrobarevne skaly. Uzasny kout sveta, ktery laka nejen turisty, ale i bohemy a umelce, aby tu nasli klid...


Vsudypritomne kaktusy - z jejich dreva se tu vyrabi vsecko, od krabicek po strop kostela.


Kdyz pak prejedete do Bolivie a projizdite Andy, zjistite, ze krajina je tu podobne carokrasna.


Nad domky vesnice Purmamamarky se tyci sedmibarevna skalaa nad ni zase dalsi skala...


Je tu vedro na padnuti, tak jsem si musela poridit mistni klobouk, jake me to stalo premahani :-)


Jeden z mnoha psiku. Z tohohle kraje pochazi i Blake, jak jsme zjistili.

z Uyuni

Jen kratce a strucne: do Bolivie jsme prekrocili v poradku a na hranicich jsme potkali nekolik nam podobnych cestovatelu, kteri tez chteli nejprve cestovat do Uyuni na jeden z divu sveta, solnou poust Salar de Uyuni. Nicmene v hranicnim meste nas chytla stavka dopravaku (ten stejny den, co ji dopravaci v praze odvolali), tak jsme se mohli presunout akorat do Potosi. Tam jsme jiz jako organizovana deviticlenna skupina (5 studentu z Buenos Aires, dva Spanele a my) absolvovali prohlidku dolu, ktery nepretrzite funguje pres 450 let, a prohlidku mistni uchvatne mincovny z 18. stoleti. Presun sem trval 6 hodin a vyhled z autobusu bych vam prala zazit, nadherne barevne hory, kolem malych ricek se pasou tisice lam a krome (vetsinou prasne) silnice a na ni par aut a autobusu jen priroda a tu a tam ruiny starych osad.
Ted jsme v silne turistickem Uyuni a za chvili vyrazime na okruh jihozapadni Bolivii minimalne na tri dny, ktery povede pres slavny Salar a kolem mnoha krasnych lagun a dalsich mistnich prirodnich divu. Jestli se nam podari zdolat jeden mistni vulkan, to se jeste uvidi...

Blake

Je polocas naseho vyletu a pozornejsi ctenari si jiste kaldou otazku, jak se nam styska po Blakeovi (cti: blejkovi), cili nasem psovi. Nuze tedy, s pravdou se musi ven. Jiste chapete, ze bychom ho nemohli nechat tak dlouho samotneho doma a ze nam by se styskalo. Proto, neradi to priznavame, jsme si ho vzali s sebou.

Ptate se jak je to mozne?

Proste je. Sice jsme se trochu bali, ze se mu nebude libit byt zavreny v batohu po mnoho hodin v letadle, ale je to prece nejlepsi pes na svete, tak to samozrejme prezil bez problemu. Je to totiz superpes!

Nastal cas ho poradne vyvencit, obzvlast kolem mestecka Tilcary se mu libilo, je tam stara indianska pevnost obrostla kaktusy - tem se ale umel bez problemu vyhnout, dokonce kolem nich skakal, jako by mezi nimi vyrostl.

Neverite? Tady je dukaz:

Sladky vylet

Dnesni den jsem venoval odpocinku od Misy. Odskocil jsem si asi 50 kilometru od mesta San Salvador de Jujuy do mesta San Pedro. Za timto mesteckem se nachazi, jake to velke prekvapeni, cukrovar! jupi, hura, jasejte se mnou:)
Kupodivu me i pustili dovnitr a mohl jsem si ho v klidu projit. No jako v Indonesii to nebylo, ale prima to bylo rozhodne. Jenom bych kdyztak poprosil, pokud nekdo znate postup vyroby trtinoveho cukru, tak bych nekdy poprosil o vysvetleni. Slysel jsem to bezpocetnekrat v indonestine, parkrat v anglictine, dneska i ve spanelstine, ale furt z toho nejsem moudrej.
Ale pryc od technickych detailu, vzhledem k tomu, ze jsem musel cekat, nez se v cukrovaru vysiestujou (ci jak jinak tu predlouhou poledni pauzu nazvat), zasel jsem si do nedaleke jidelny.

COMEDOR LA OBRERA

Slovnik rika:
comedor = hltavy, jidelna, jidelni vuz, menza
la obrera = delnice, pracujici, pracovnice, vcela delnice

Nebyla to ani hltava vcela, ani pracujici jidelni vuz. Byla to prvni nefalsovana jidelna, kterou jsem mel cas tady navstivit. A stalo to za to.
Cekal jsem, ze bude obsluhovat nejaka delnice, ale popravde prisel pan, ktery delnici rozhodne nebyl. Z jeho ust mezi poslednimi tremi zuby se vyrinulo poledni menu. Predstavte si cizince, kdyby prisel u nas do hospody a vrchni na nej vybalil menu v podobe: dalmatsky cufty, svickova, volsky voko, buchticky se sodo, vejpecky a ptacek. Nevite vubec nic. Tak jsem si vyslechnul cely program a dal si milanesu, coz je v podstate obycejny hovezi rizek. K tomu cervezu, cili pivo. Po deseti sekundach priletel litr cerne dvanactky, coz v tech necelych triceti stupnich je naprosto idealni napoj... na rychlou kocovinu:) Inu, dal jsem si par loku zlataveho moku (tedy hodne tmavezlataveho) a pozoroval deni v lokalu.
U vycepu (nenapada me lepsi slovo pro ten stul oddelujici jidelnu od kuchyne) postavala krasna divka, vedle me sedel pan se sepranym trickem neurcite barvy, na kterem bylo trochu textu a velky napis 2000. Evidentne melo lepsi casy uz za sebou. Prede me se uvelebil pan v monterkach, na kterych byl napis, ktery jsem si volne prelozil jako Sladky Otik. Kdyz si mladik, co sedel na druhe strane jidelny, objednal svetle pivo, musela divenka, asi domaci potomek, vybehnout do obchodu s prazdnou lahvi a prinest plnou. V obracenem koutu jidelny televize nechala predvadet plamenny projev plny gest a emoci, ktery ovsem sledoval pouze pan pod televizi v rudem tricku. Psi se potulovali po ulici a podvedome vedeli, ze dal nesmeji, ackoliv jidla bylo uvnitr mnoho a jejich hlad veliky. Jediny psik, co behal uvnitr, bylo domaci stene. Proste naprosta pohoda a odpoledni idylka.
Najdnou se po schodech do jidelny, ktere vypadaly jak do opery, pripotacel obejda. Proti svetlu vypadala jeho chuze jako parodie loutkohry, ovsem bez provazku. V prvni chvili jsem se domnival, ze je snad opily, ale na to byly jeho pohyby prilis koordinovane. Prisel ke krasne divce, objal ji a dal ji pusu (coz je bezny zpusob zdraveni, mrzi me, ze jsem ji nestihnul pozdravit...), pote chvili koukal do kuchyne, potacel se po schodech a ruzne obejdoval. Nakonec ukradl z vycepu sklenku, docel k panovi 2000, ktery mel pred sebou litr a pul cocacoly, nastavil sklenicku a cekal. Pan 2000 se bez mrknuti oka podelil s obejdou, obejda se odsinul o dum dal a zivot sel dal. Tady proste vsechno tak nejak plyne...

...a hlavne tranquilo...

Male ohlednuti za Patagonii

Dnes tu zacal skolni rok, vsude zivo - deti v uniformach, lide - pribyva puvodnich obyvatel - jdouci do prace ci z prace i auta se potkavaji v ulicich, akorat ta auta na sebe troubi - a to je jediny znak nervozity, nijak se tu nepospicha. My pospichame (mame to v krvi) do Bolivie, a abychom si zvykli na nadmorskou vysku (budeme tam ve vice nez 3500 m), chceme se aklimatizovat a neni vhodnejsiho mista, nez je souteska Quebrada de Humahuaca se svymi pestrobarevnymi skalami, kde udoli lezi v prumeru ve 2500 m. n. m. Ted jsme ve meste jmenem Jujuy (tady se to necte chuchuj, nybrz huhuj - vesele jmeno i jeho obyvatele). Krajina je tu jina nez dole na jihu - a ja vam dluzim jeste par fotek.
Patagonie - to jsou ledovce, hory, poust. Meli jsme tu cest poznat trosku ty prvni dve slozky (tu treti pak z oken autobusu a letadel). Prosli jsme hory kolem El Chalténu a na dvoudenni trek jsme potrebovali dny ctyri, zkratka uzivali jsme si pobyt v prirode plnymi dousky. Tyhle hory, ktere jsou ocejchovany Unescem a lezi v narodnim parku Los Glacieres, skryvaji - nebo spise hrde ukazuji - poklad v podobe ZUBU, ostrym vrcholum, ktere prevysuji okolni krajinu az o dva tisice metru, a jak jdete, tak je vidite vic nebo min, schovavaji se za kopci a pak zase nenapadne vykouknou, krasa.



A takhle se cervena pri vychodu slunce Fitz Roy (3405 m. n. m.) a jeho souputnici:



Ze by nahoda?



Nikolivek. Exupery za sve letecke kariery lital casto pnad Patagonii a zdejsi krajina mu ucarovala, inspirovala ho k Nocnimu letu, ale i k nekterym ilustracim nesmrtelneho Maleho Prince. Ale ani tady se na nej nezapomnelo - ten treti nejvyssi vrchol se jmenuje Saint-Exupery.