Tváře Jávy

Zdravím pozdněletní Prahu a z Jávy hlásím příjemných večerních cca 26 stupňů. Hlásím se z Jepary, města proslulého výrobou teakového nábytku. Pro představu, co tu prodávají v každém druhém domě, si zajeďte třeba na Karlovarskou do ohromné prodejny koberců a teakových skvostů. Plánovali jsme si tady zakoupit kuchyňský stůl z masivního dřeva se židlemi, takové moc pěkné stoly ze dřeva ze starých lodí tu mají. Pak nám ale někdo řekl, že na to by nám 30 kilo do letadla nestačilo. Tedy dobře, aspoň židličku nebo nějakou pěknou blbost. Jak to tak chodí, ani to se nám nepodařilo sehnat. Vybrali jsme si pro příjezd na Jávu totiž období největšího muslimského svátku, který ochromil fungování celého ostrova. Takže se na ten krásný nábytek pojedeme podívat zase na Kalovarskou. Všechny obchody jsou zavřené.
Během Lebaranu, v jehož duchu se zatím naše cesta vyvíjí, se místní intenzivně modlí a nepracují. Ale bylo zajímavé vidět Jávu ve slavnostním sárongu a slyšet její muezziny zpívat, respektive hulákat skoro celý den stejně jako lidi radovat se z konce půstu (nebo postu?).
Jde o oslavy konce ramadánu a začátku nového měsíce. Tady se těm oslavám říká Idul Fitri nebo Hari Raya (velký den) a trvá to několik dní. Nikdo nám nebyl schopen říct, kdy přesně to končí, respektive každý tvrdí něco jiného. Taky v každém městě se to slaví jindy. Prý. Ze stejného důvodu jsme nepochodili ani v krásném parním cukrovaru, kam jsme se po cestě chtěli podívat. Zkrátka - začátek našeho výletu se zdá být zatím neúspěšný - přejeli jsme dvě třetiny ostrova a nic jsme neviděli.
Tedy tak by se to mohlo jevit, protože naší dosavadní jedinou aktivitou bylo přesouvání se odněkud někam. Kdybychom nebyli na Jávě.
Z najatého auta (všechny vlaky byly vyprodané, protože během svátků většina místňáků cestuje - navštěvuje příbuzné nebo jezdí na dovolenou) nebo z autobusu lze vidět mnoho. Taky zažít. Tak třeba - ulice plné becaků (čti: bečak; cyklorikša - pojednání o tomhle vozítku a jejich řidičích ("obyvatelích") možná někdy napíšu, je to úžasný zjev), warungů (pojízdných stánků s jídlem), dětí a zevlujících občanů jsou tak barevné, že dívajíce se z okna se nikdy nenudíte. Ani v autobusech, jejichž cesta je často nekonečná, nebudete mít dlouho chvíli. Cestu zpříjemňují hudebníci a prodejci všeho možného. Těžko se to popisuje, to musíte zažít. Ulice jsou rušné, přeplněné a zdá se, že místní nechodí nikdy spát.
Jeden warungista začal svoji směnu v půl jedné v noci - prodával sote ayam (kuřecí špízy) hned u našeho hotelu v Pekalonganu. Začalo to ale tím, že z ulice se přitoulala kočička a sedla si poblíž nás, kochala se hotelem a přilehou dálnicí, možná i námi - přeci jen, v tomto městě batiky se moc turistů nezastaví. Číča pak odkráčela za roh a už jsme ji neviděli. Po chvíli vyšel pán - těžko říct, jak byl starý, mohlo mu být stejně tak třicet jako sedmdesát - před sebou tlačil warung a v něm měl na grilu cosi, co se nápadně podobalo kočičím ocáskům :-) Malé špízky s arašídovou omáčkou a rýží jsem si dala s chutí. Nevadí, že to byla už třetí večeře (nepředpokládejte, že se vrátíme vyhublí, Jáva má co nabídnout i po stránce gastronomické :-).
Dnes jsme byli neúspěšní se sháněním lodi na tropicky rajské ostrovy Karimunjawa, tak jsme navštívili místní pláž. Zkrátka trocha toho slunečního vyvalování nám neuškodí, mysleli jsme si. Tak teď mažeme pantenolem, co to dá. Ale stálo to za to, Jávské moře je krásné, i když teplé jak jávská káva, ale zdaleka ne tak sladké.

Škoda že tu smrdí kanál

A jsme zase v Jakartě. Po třech letech a devatenáctihodinovém letu s Emirates.
Odjeli jsme sem znovu, abychom nasáli místní přátelskou atmosféru, milé úsměvy, truchu gumového času, vůni cukrové třtiny a parních lokomotiv a esenci vysněné Jávy básníka-dobrodruha Konstantina Biebla.
Program na následující dny je ještě nejasný, jisté je, že zítra se přesouváme na východ. Nevíme jak, nevíme kdy a ani kam. Jen pryč odsud.
I když i indonéská metropole nás uměla překvapit - když jsme přijížděli do centra, vítaly nás ohňostroje a davy rozveselených Indonésanů. Končí totiž ramadán, proto jsou ulice vyzdobeny, všichni svátečně naladěni.
Dnešní večer jsme strávili v téže hospodě jako před třemi lety užívajíce si konečně místních specialit, smažených nudlí a rýže a čerstvých džusů. Následky očekáváme, i když desinfikujeme poctivě :-) Večer jsme završili posezením s energickými místňáky, kteří nám představili zdejší popovou scénu ve vlastní produkci na kytaru a bubny. Není lepší přivítání od města, o němž jsme si mysleli, že nemá co nabídnout.
Doufám, že nás Indonésie bude překvapovat i nadále pozitivně (alespoň následujících 22 dní) hýčkat nás a obohacovat svými dary a obklopovat nás svými nesčetnými barvami.
Držte nám prosím palce!